Takovéto vnímání s sebou nese činnost, při které jsme na krajinu a přírodní zákony, které v ní panují, přímo napojeni. Myslím, že jednou z těchto činností člověka v krajině je i chov včel. Včela je pro mě integrujícím prvkem, který o stavu krajiny a našem vztahu k ní přináší mnoho informací. Včela je v kontaktu se vzduchem, který dýcháme, s vodou, kterou pijeme, v neposlední řadě také s půdou a jejími rostlinami, kterými se i my živíme. Bez ní bychom mnoho vazeb a vztahů, které tvoří živou součást krajiny, ztratili. Protože jsme sami součástí krajiny, ztratili bychom bezpochyby i část sebe. Za posledních 50 let se krajina v mnohých částech naší vlasti radikálně změnila. Bohužel na většině území spíše negativním způsobem.
Ubylo rozmanitosti, v rámci scelování pozemků se objevily velké lány s jednou plodinou a s tím spojená potřeba umělých hnojiv a pesticidů, bez níž jsou velké monokultury prakticky nemyslitelné.
Dalším problémem je v některých oblastech úplné vymizení chovu hospodářských zvířat a s tím spojené omezení dodávání organického hnojiva do půdy. To, co bylo pro naše předky nepředstavitelné, je dnes realitou celý komplex zemědělství ovládají společnosti, které usilovně pracují desítky let na tom, aby si farmáři kupovali jen jejich produkty. Mnohdy nepříliš korektními způsoby, vlivem svých lobbistů ve vládách, vytlačováním původních krajových odrůd především cenovou politikou. Pak farmáři nezbývá než na jejich hru přistoupit, protože spotřebitele – konzumenta toho co vypěstují – zajímá především cena. Státy to pak mnohonásobně zaplatí například ve zdravotní péči a v erozi půdy. Je na pováženou, že často tyto společnosti ovládají veškeré složky tohoto řetězce. Počínaje hybridními rostlinami, jejichž osivo je nucen farmář každý rok koupit, a konče pesticidy a umělými hnojivy, bez kterých tyto rostliny není možno úspěšně pěstovat. O radikálním úbytku pěstovaných odrůd, které naši předkové po generace ochraňovali, ani nemluvě.
Tyto tzv. moderní zemědělské postupy jsou zdůvodňovány potřebou nakrmit stále rostoucí populaci. Je to ale pravda, když většina potravin se v rozvinutých zemích vyhodí bez užitku, když obrovská část obilnin končí jako krmivo pro masný dobytek na výrobu hamburgerů po celém světě, navíc s obrovskou spotřebou vody, nebo jako palivo automobilů či náplň bioplynových stanic?
Možná vám připadá, že tyto problémy zemědělství nemají s naší včelařskou činností mnoho společného, ale opak je dle mě pravdou. Konkrétně zmenšení druhové pestrosti pěstovaných plodin, zejména entomofilních, je pro včely a nás včelaře nepříznivé. Spolu s omezením živočišné výroby dnes někde prakticky nenajdete dříve běžně pěstovaný jetel, vojtěšku, svazenku a další.
Tyto plodiny nejen, že skvěle doplňovaly stávající snůšky, ale měly obrovský význam pro kvalitu a úrodnost půdy, včetně ochrany před erozí. V ČR je erozí ohroženo více jak 70 % obdělávané půdy. Dokonce byla naší zemi vystavena pokuta Evropské komise za laxní přístup k ochraně půdy před erozí v řádu několika desítek milionů.
Skutečná hodnota úrodné půdy je však nevyčíslitelná. Stejně tak pestrost krajiny v podobě většího členění, pásů keřů a další zeleně, které jsou ve zdravé krajině nenahraditelnými domovy mnohých druhů ptáků, obojživelníků i hmyzu. Navíc tyto druhy představují přirozené nepřátele škůdců pěstovaných plodin.
Jako předseda občanského sdružení, které sdružuje včelaře, cítím jako svoji morální povinnost z výše popsaných důvodů podpořit jakoukoliv snahu o nápravu tohoto neutěšeného stavu české krajiny. Členové PSNV-CZ byli o možnosti podepsání petice informováni v e-Věstníku a petici bylo možno podepsat na akcích PSNV-CZ během podzimu. Děkujeme všem, kteří svým podpisem vyjádřili, že jim naše krajina není lhostejná.
MVDr. Zdeněk Klíma