• V Madisonu (cca 250 000 obyvatel) se včelařskému klubu podařilo vyjednat velmi dobré podmínky při tvorbě místní vyhlášky o chovu včel v zastavěném území. V pěti bodech přesně vymezují pravidla pro městské včelaření, včetně maximálního počtu včelstev a vzdáleností od sousedů. Velmi inspirativní čtení jak z pohledu na lokální spolkovou činnost, tak i v porovnání s řešením sousedských sporů včelařů a nevčelařů u nás…
• George Bunnel a jeho synovec nechávají nahlédnout pod pokličku svého včelařského hospodářství v Nebrasce. Na více než 100 stanovištích chovají přes 4000 včelstev, k ruce mají dva stálé a dva sezonní zaměstnance. Ročně vyprodukují 115–135 tun medu. Zároveň se účastní opylování mandloňových sadů v Kalifornii se 3 tisícovkami včelstev, z nichž zde vytvoří ještě dalších 1000 oddělků. George říká: „Mít dobré matky je naše největší výzva hned po varroóze.“ Ročně jich vymění 50 %, přitom si za svůj cíl dává 100% obměnu. Zajímá vás, jak se takové množství práce u včelstev organizuje? Pomocí bílé školní tabule a třech barevných fixek.
• Mike Wiltse, speciální pedagog ze střední školy v městečku Lapeer (stát Michigan), popisuje svoje zkušenosti se zapojením včelařství do vzdělávání studentů se specifickými poruchami učení. Na počátku měl školní včelařský klub šest členů, nyní jich má již na 200 (třetina všech studentů školy). Faktografická výuka přitom není tím hlavním, co včelařství studentům přináší. Mike Wiltse si mnohem více cení vztahu, který vznikl mezi studenty. Školní medobraní a následný prodej medu uvádí jako krásný příklad, kde se studenti seznámili s týmovou prací na reálném příkladu, stejně jako s marketingem, účetnictvím a reklamou. Mikeův slogan zní: „Není to o včelách“.
• M.E.A. McNeil popisuje peripetie, kterými procházeli Steve Sheppard, profesor Washingtonské státní univerzity, a Sue Cobey při své snaze zvýšit genetickou rozmanitost včely medonosné v USA. Z legislativních důvodů zvolili cestu inseminace dovezeným spermatem ze zámoří, kdy zpočátku bojovali s časem kvůli jeho krátké skladovatelnosti. Použití drobného triku při kryokonzervaci znamenalo nejen průlom v jejich úsilí, ale také je nasměrovalo k vytvoření genové banky. O tu se už zajímají také samotní včelaři, kteří mají zájem o zachování genofondu svých vlastních včel.
• Dva články se týkají neckových úlů. Řečtí autoři G. Mavrofridis a I. Anagnostopoulos se věnují jejich historii a vývoji od antiky. Článek W. A. Manguma zmiňuje spíše vývoj v průběhu moderních dějin a také praktické stránky včelaření v „medné krávě“.
• Článek o 25. výroční zprávy o ekonomice opylování na tichomořském severozápadě USA uvádí přehledně ceny za opylovací službu na jednotlivých plodinách. Kdo „jezdí na mandloně“, dostává za včelstvo průměrně 139 dolarů, za okurky se platí 67 $, řepku 59 $ a za ovocné stromy 48 $. Nejméně dostávají včelaři, kteří jezdí k pěstitelům bobulovin – ti platí „jen“ 30 $ za včelstvo. Oproti předchozímu roku se jedná o 21% průměrný pokles, způsobený zejména snížením plateb majitelů mandloňových sadů.
• Ze 45 inzerátů prodejců včelích matek jich 12 zmiňuje VSH vlastnosti.