Autora publikace není třeba nijak podrobně představovat. Jde o významného včelařského specialistu, a kdo by jej náhodou neznal, může se s autorovou odbornou činností seznámit hned v úvodu knihy na straně 6. Řada včelařů zná autora minimálně podle jeho významné publikace Medovice a včely (1966), která našla výrazný ohlas i v zahraničí.
Na knize mě zaujala její přehlednost a logičnost jejího členění. V textu se proto čtenář orientuje snadno, což je pro práce částečně encyklopedického typu nesmírně důležité. Text je hutný a tak kniha svým obsahem poměrně zřetelně přesahuje její rozsah. Jediné, co lze knize vytknout, je pouze na úrovni formální a sice neostrost či přeexponování některých barevných fotografií. Na druhou stranu je třeba vzít v potaz, že některé fotografie pocházejí z archivu autora, který jej pořizoval v dobách dávno minulých a tedy zdaleka ne technikou, kterou bychom mohli porovnávat s tou dnešní.
Z hlediska odborného nejvíce cením v části obecné popis významu nektarií z hlediska evolučního jak pro rostliny, tak pro opylovatele. Rovněž velmi zevrubná a v české literatuře ojedinělá je i kapitola Rostliny včelám nepřátelské. Skutečnosti, že nektaria jsou pojistnými ventily k regulaci toku mízy v rostlinných pletivech, a tedy ne primárními orgány včely lákajícími, a nebo že některé nápadně barevné a vonící květy mohou být i toxické pro včely, jsou jistě pro řadu včelařů překvapující. Ocenit lze také zvolenou terminologii, kdy autor používá termín med druhový namísto jednodruhový, což není totéž a často se oba výrazy zaměňují. Název kapitoly „Rostliny pro včely bezvýznamné nebo málo významné“ bych raději volil „Rostliny pro včelu medonosnou bezvýznamné nebo málo významné“, když je zařazena rovněž čičorka pestrá nebo mochny. Totiž v obou případech jde o rostliny, které sice včela medonosná využívá poměrně málo, ale pro samotářské včely a čmeláky jsou v řadě případů velmi důležitým potravním zdrojem. V případě mochen jsou to například pískorypky nebo u čičorky čmeláci, smolařka rezavá či maltářka zední, čalounice, zednice, bavlnářky či dokonce i některé stepnice. Autor v knize stručně popisuje i pěstování včelařsky významných rostlin (hlavně dřevin), což je důležité zejména v době, kdy pozemkové reformy nebyly ještě dokončeny zcela, a proto není vše ztraceno. Tam, kde k nim došlo, včelařské aspekty často nebyly zahrnuty vůbec a nebo jen z části. Krajina na své pestrosti ztrácí z mnoha důvodů a je třeba tento proces zastavovat a snažit se o návrat do stavu, kdy přirozeně poskytovala pestřejší potravní zdroje.
Za obecnou částí následuje část speciální rozdělená na dřeviny a byliny. Rostliny jsou seřazeny abecedně dle národních českých jmen. Jejich popis je členěn od obecných faktů o rostlině až postupně k těm speciálním. Zvýrazněná je vždy informace o včelařské významnosti rostliny: nektarodárnosti, cukernatosti a cukerné hodnotě. Dále jsou tyto informace slovně doplněny o pylodárnost a barvu pylových rousek a popis druhového medu, pokud jej lze z porostu rostliny získat.
Knihu si nelze neoblíbit. Tak se stalo i u mě. Jsem za ni rád. Listováním v ní vzpomínám i na Oldřicha Haragsima. Kdo chová lásku ke včelaření, miluje i včelařsky významné rostliny. Je to vzájemný vztah, na němž je založen i včelařský úspěch. Pokud by se mě někdo ptal, zda si takovou knihu pořídit, odpověděl bych bez váhání – ano.
Ing. Antonín Přidal, Ph.D.
vedoucí oddělení včelařství
Mendelova univerzita Brno