American Bee Journal srpen 2013
Randy Oliver ve svém článku o zvládání varroózy uvádí tři hranice zamoření včelstev kleštíky: do 2 % jeho včelstva prospívají, 5% napadení již považuje za závažné a 15 % vede k nezvratnému konci včelstva. Ošetřovat produkční včelstva začíná již při zjištění 2% napadení. Z metod indikace preferuje „skleničkové metody“ – tedy smyv či otřep z dospělých včel – protože jde o přímé metody, jsou rychlé a vyžadují pouze jednu návštěvu včelnice. Sledování přirozeného spadu považuje za méně vhodné: „Je praktické pro sledování účinnosti léčiv, ale již ne tolik pro zjištění biologicky relevantní úrovně napadení včelstva. … Jeho problémem je, že ve značném procentu případů nereflektuje nadcházející zamoření.“ Když je potřeba, tlumí R. Oliver varroózu thymolem, kyselinou šťavelovou nebo kyselinou mravenčí. Vyhledává takové aplikační formy, které mají pouze 50–60% účinnost – pro lepší snášenlivost včelami a předcházení rezistence.
Aljašský báječný med je název farmy Joa Carsona, se kterou čtenáře seznamuje Cecil Hicksová. Joe Carson je jeden z deseti profesionálních aljašských včelařů, chová 300–500 včelstev v regionu Matanuska – Susitna a velmi si cení absence zemědělských farem ve své oblasti. Svůj med prodává za průměrnou cenu 12 USD za jednu libru (0,454 kg), většina produkce směřuje do Evropy. Sněhová vrstva u něj v zimě dosahuje téměř ke čtyřem metrům a poskytuje úlům dobrou izolaci. J. Carson navíc pokládá na vrchní loučky desky s krmným těstem o síle osm centimetrů a tenkou vrstvou pylu. Desky tak včelám poskytují zimní krmení, izolaci a absorbují vlhkost. Těsto je s přídavkem přípravků Nozevit a Optima, jejichž je J. Carson výrobce. Při zazimování ještě vyndává krajní plásty a nahrazuje je polystyrenem. Používá i malé horní česno. Zimuje nejméně na jednom vysokém a jednom nízkém nástavku a úly má jen cca osm cm nad zemí. Na zimu je balí do fólie.
Farmu Paula a Alisy Polingových ve Virginii představují Mary a Bill Weaverovi. Polingovi mají 1300 včelstev a dva zaměstnance. Bill je navíc ještě zaměstnán jako státní včelařský inspektor, práci na své farmě se věnuje o víkendech. Včelstva vozí na opylování mandloní do Kalifornie, po návratu tvoří oddělky na prodej i pro sebe a jezdí na další opylovací služby. Dokud měli jen 300 včelstev, vytáčeli med ve sklepě, teprve po zakoupení budovy pro medárnu se mohli rozrůst na současný stav. Svoje včelstva ošetřují proti varroóze na jaře a v pozdním létě. Pokud ale v sezoně zjistí větší napadení než 3 % (testují šest včelstev z celé včelnice o 20–30 úlech), ukončí mednou produkci a nasadí léčbu.
Včelařský cestovatel William Blomstedt navštívil v Austrálii Joa Hornera, chovatele matek. Tomu nevyhovovala pro zajištění plemenitby ani umělá inseminace ani ostrovní oplozovací stanoviště. Hledal systém, jak jednoduše přesouvat včelstva zevnitř budovy ven, aby dosáhl časové izolace. Svoje oplozovací úly má umístěné na kolejích, po kterých je vyváží ven ze stodoly po páté hodině odpolední. Ve stejnou dobu pouští trubce z trubčích včelstev. Joe Horner má celkem šest kolejí, na každou vyjíždí „vlak“ o deseti úlech, uvnitř rozdělených na čtyři dvourámkové plemenáče. Chová šest plemen či linií včel a na prodej produkuje různé křížence. William Blomstedt byl několikrát mile překvapen vlastnostmi včel – ať mírností, sezením na plástu, mednými výnosy nebo absencí voskových můstků. Joe Horner se nyní začíná zaměřovat také na čisticí pud.
Podrobné seznámení s historií i současností zvápenatění včelího plodu v USA přináší W. A. Mangum. Na rozdíl od moru či hniloby se ve Státech objevilo až v šedesátých letech minulého století. Životnost jeho spor je přinejmenším patnáct let. Existuje vícero kmenů původce onemocnění – liší se například úmrtností larev (12–14 % vs. 71–92 %), ale také včely mají odlišnou odolnost vůči zvápenatění.
Jakub Dolínek