Včelařská bioklimatologie a alternativní vůdčí včelařské rostliny

Včelařské bioklimatické oblasti – fenologie a vývoj včelstva

V závislosti na fenologickém vývoji rostlin se odvíjí i vývoj včelstva. Na výraznou provázanost mezi fenologií rostlin a včelstva v bioklimatických podmínkách Slovenska poprvé poukázal Hejtmánek (1943, 1948). To vše na tehdy intenzivně se vyvíjejících základech československé moderní fenologie a bioklimatologie (Kopecký, 1923). Hejtmánek (1943) definoval rostliny použitelné pro charakteristiku fenologicky vyjádřitelných období včelařského roku a nároky na jejich vlastnosti. Rozdělil vývojové fenologické fáze včelstva na 4 základní fáze a k nim rozkvět 4 fenologicky významných rostlin:

1. líska obecná (Corylus avellana L.) = ukončení zimování
2. třešeň ptačí (Prunus avium L.) = začátek progresivního rozvoje včelstev
3. trnovník akát (Robinia pseudacacia L.) = začátek časné snůšky a
4. lípa malolistá (Tilia cordata Mill.) = začátek snůšky hlavní.

Sestavil také fenologické mapy Slovenska a pro každou fenologicky významnou rostlinu zvlášť, na nichž spojil tzv. izofanami místa se stejnou dobou rozkvětu, čímž území Slovenska rozdělil na (2)–3 zóny ranosti.

Tomšík (1949) inspirován těmito pracemi zpracoval stejnou tématiku pro Moravu a Čechy a dále ji rozvinul:

1. rozdělil včelařská bioklimatická období na: podletí, podzim, zimu, předjaří, jaro, časné léto a plné léto a
2. upřesnil fenologicky významné rostliny, jež nazval vůdčími včelařskými rostlinami, které svým rozkvětem signalizují nástup jednotlivých fenologických období (ocún jesenní (Colchicum autumnale L.), vegetační klid, olše lepkavá (Alnus glutinosa L.), třešeň ptačí, trnovník akát, lípa malolistá a žitné žně) a
3. charakterizoval a vymezil včelařské bioklimatické oblasti (ranou, střední pahorkatinnou a horskou), které rozdělují území Česka na regiony podle jejich ranosti a také odpovídají skladbě snůšek, které lze v jednotlivých bioklimatických oblastech očekávat.

Na tyto poznatky navázal Rekoš (1976), který precizoval rozčlenění vývojových fází včelstva s důrazem na zootechnický význam takového členění, které bylo později zpřesněno zejména s důrazem na rozlišení růstových fází a reprodukčního období (Přidal, 2003). Souhrnná charakteristika fenologicko-biologických aspektů vývoje včelstva a na nich závislá zootechnika včelstev byla již v Moderním včelaři prezentována (Přidal, 2009).

Metodika

Vůdčí včelařské rostliny

Tomšík (1949) definoval požadavky na vůdčí včelařské rostliny takto:

1. Musí být pokud možno význačnou včelařskou rostlinou ať medonosnou či pylodárnou. Výjimkou je žito seté (Secale cereale L.) pro včelařské podletí, ocún jesenní pro včelařský podzim a vegetační klid pro včelařskou zimu.
2. Doba rozkvětu rostliny musí být význačná pro nástup určitého období včelařského roku.
3. Každý včelař musí být schopen ji snadno poznat.
4. Musí mít co nejmenší počet forem.
5. Musí být všeobecně rozšířena jak ve vertikálním tak horizontálním směru. Přičemž za horní hranici podstatnou pro včelařskou bioklimatologickou zonaci lze považovat nadmořskou výšku 800 m (Hejtmánek, 1943). Nad touto hranicí se v našich podmínkách provozuje chov včel jen okrajově, i když včely jsou schopné využívat snůškové podmínky i do nejvyšších poloh Česka.
6. Měla by mít vytrvalý charakter (nejlépe dřevina), aby ji bylo možné pozorovat více let po sobě na stejném stanovišti.

Z uvedeného je patrné, že se soustředil zejména na rozkvět vůdčích včelařských rostlin všude tam, kde to bylo jen trochu možné, a také návaznost fenologie na významné milníky ve vývoji včelstva. Za těchto podmínek lze zootechnické postupy správně načasovat podle fenologické signalizace rostlin. Je velmi důležité, aby každý včelař vůdčí včelařskou rostlinu snadno rozpoznal, a proto kladl důraz na minimum botanických forem vůdčí včelařské rostliny. To je důležité nejen pro bezpečné rozpoznání rostliny, ale také pro co nejmenší variabilitu v rozkvětu v závislosti na genetické variabilitě. Ta je vysoká například u ovocných druhů podle odrůd. Například alternativou k třešni ptačí je meruzalka srstka (Ribes uva-crispa L.) známější jako srstka angrešt. Pestrost dnešních odrůd srstek, zejména beztrnných, výrazně prodloužila období rozkvětu ve srovnání se starými odrůdami (např. zlatý fík, bílý nádherný apod.). Totéž ale platí i pro maliník (Hejtmánek, 1943), který navíc reaguje výrazně na mikroklima stanoviště podobně jako líska, kterou Tomšík (1949) nahradil olší lepkavou. Hejtmánek (1943) si byl vědom toho, že fenologické rostliny nejsou všudypřítomné i přes jejich značné rozšíření, a určil proto jako alternativu k rozkvětu akátu rozkvět vičence setého (Onobrychis sativa Lam.), ale i jeho význam je pro dnešní praxi minimální. Také uvedl, že přibližně za 4 týdny po rozkvětu maliníku rozkvétá lípa malolistá, což je dnes obtížné zobecnit.

Navržení náhradních vůdčích včelařských rostlin

Žito se pěstuje v současnosti méně, než v dobách Tomšíkových. Jeho praktický význam pro signalizaci nástupu podletí je dnes proto menší než dříve. Žito proto v současnosti neodpovídá požadavkům dle Tomšíka (1949; viz bod e). Podobně je na tom trnovník akát, jenž je vůdčí včelařskou rostlinou časného včelařského léta. Jeho distribuce ve vyšších polohách se výrazně snižuje a navíc v těchto polohách není ani významnou včelařskou rostlinou, což nevyhovuje požadavkům bodu a) a e) dle Tomšíka (1949).

V obou případech je proto žádoucí mít k dispozici alternativní druh. V případě žita pro včelařské podletí se zde navrhuje odkvět lípy malolisté až po zelenou zralost plodů (oříšek) a v případě akátu se pro časné léto navrhuje rozkvět ostružiníku maliníku (Rubus idaeus L.) a bezu černého (Sambucus nigra L.). V případě bezu černého bylo již dříve sledováno (Gruna, 2013 – in litteris), že na jižní Moravě se rozkvětem bez a akát překrývají. Podobně u maliníku na jihozápadním úpatí Českomoravské vrchoviny (Přidal, 2012 – nepublik. sledování).

S cílem vyřešit výše specifikované doplnění druhů signalizujících nástup včelařských fenologických období byla učiněna níže uvedená pozorování:

1. v Příbrami na Moravě v letech 2002–2006 sledováním termínů žitných žní a odkvětu a tvorby plodů lípy malolisté;
2. na vybraných místech v několika letech a různých nadmořských výšek (tab. 1) sledovat termíny rozkvětu maliníku, trnovníku a bezu.

Výsledky a diskuse

Žito a lípa malolistá

Žitné žně jsou pro stanovení konkrétního data málo přesným fenologickým signálem, když se nemusejí zcela překrývat s dozráním obilek (obr. 1). Žito je vhodné sklízet ve fázi voskové až plné zralosti při vlhkosti 15–16 %. Jestliže začne pršet, vlhkost vzroste, ale obilka je již zralá, ale termín sklizně se oddaluje. Interval žitných žní je tedy ve skutečnosti širší, než jaký je interval optimální zralosti, aby při sklizni nedošlo k poškození poměrně citlivých obilek (lámavost a poškození vystupujících klíčků). Podobně odkvět lípy malolisté nelze omezit jediným dnem (obr. 2). Pozorování v letech 2002–2006 přinesla zjištění, že dozrání obilek žita se časově překrývá s vytvořením plodů – oříšků – lípy srdčité ve fázi zelené zralosti. Uvádění přesných termínů výskytu takových jevů není příliš účelné, protože:

1. přechody v průběhu dozrávání obilek žita či tvorby zelených oříšků lípy nejsou tak časově ostré jako rozevření květu, ke kterému dojde v rámci jednoho dne a také
2. konec produkčního období nastává vždy až se skončením poslední hlavní snůšky, která může trvat dál i po odkvětu lípy srdčité, např. na jižní Moravě slunečnice roční (Helianthus annuus L.) a ve vyšších polohách stále vzácnější medovicová snůška či výjimečně vřes obecný (Calluna vulgaris L.).

Z tabulky 1 vyplývá, že rozkvět akátu a nákvět bezu černého se časově shodují. V řadě případů dokonce na den anebo jen s rozdílem jednoho dnu. Existují však i případy, kdy se rozkvětem značně liší. V Markvarticích byl rozdíl rozkvětu ovlivněn mikroklimatem v místě růstu keře (u stěny budovy s jižní expozicí). Podobně v Mikulově anebo na některých stanovištích v roce 2014 (Brno a Příbram na M.). Optimální je, pokud obě rostliny se nacházejí na témže místě anebo místech podobných a vzájemně nepříliš vzdálených, jako tomu bylo v případě Krnova (obr. 3) nebo i Příbrami na Moravě (2013), Ivančic, Brna a Prahy. Vzdálená místa, ovlivněná mikroklimatem, mohou mít termíny rozkvětu značně odlišné, jako tomu bylo na stráních Petrova anebo v Novém Lískovci, obojí v Brně. V Příbrami na M. se akát i bez vyskytovaly na stejném místě, ale na jižní mezi ovlivněné mikroklimatickým suchem. Bez v roce 2014 v Brně i Příbrami na M. reagoval nejspíš na sušší podmínky právě výrazně dřívějším rozkvětem prvního květenství.

V případě maliníku je situace také nejednoznačná, jak již naznačil Hejtmánek (1943) s důrazem na mikroklimatickou rozdílnost stanovišť výskytu maliníku zejména v horských údolích. Matela a Mařák (2013, in litt.) si všimli, že termíny rozkvětu maliníku se liší významně také podle odrůd a typů (remontantní či neremontantní). To dosti komplikuje jeho využití i přesto, že i některé kulturní kultivary se téměř na den shodovaly s rozkvětem akátu (např. v Příbrami na M.), i když v některých případech šlo jen o nakvétání (otevření jen několika málo kvítků v porostu) než rozkvět. Nakvétání (= rozvití prvních květů/květenství v případě bezu či akátu) je typické i pro bez černý. Termín shody je míněn pro rozvití několika málo květenství – nakvétání (obr. 4) než rozkvět (rozevření většiny květů), jako tomu bývá u akátu (obr. 5). Bez pak kvete výrazně déle než akát a postupně se otevírají další květenství (obr. 6). Maliník (neremontantní odrůda se sklizní v 1. červencové dekádě) v Příbrami na M. se ve většině sledovaných let shodoval svým rozkvětem s rozkvětem akátu i na den (obr. 7).

Z variability rozkvětu bezu i akátu lze dovodit pro praxi následující. Pro stanovení nástupu včelařských fenologických období a tedy odhad biologického vývoje včelstva je vhodné vybrat konkrétní rostlinu a sledovat ji více let po sobě. Nejlépe rostlinu zapojenou v porostu, kde se mikroklimatické výkyvy projevují méně než u solitérů na exponovaných místech (viz Ivančice 2014 lesní porost). Mikroklimatické vlivy posouvají rozkvět jednotlivých rostlinných druhů mezi roky i o 14 dnů, což působí problémy při odhadu fenologických vývojových fází včelstva. S tímto fenoménem do budoucna musíme počítat, protože klimatické výkyvy budou nejspíš stále častější a výraznější (Žalud, 2009). Otázkou pak je, zda rychlejší nástup fenologických fází rostlin bude stále dostatečně věrně kopírovat i vývoj včelstev. Už dnes cítíme, že Hejtmánkovo (1943) označení období signalizované rozkvětem akátu za začátek časné snůšky neodpovídá, když dnešní časnou snůškou je snůška z řepky. Rozvoj rostlin na jaře je omezen pouze sumou teplot a případně srážkami a v případě nadlimitních teplot je vývoj rostlin často až překotný, protože má pouze kvantitativní charakter. Zatímco ve včelstvu vývoj juvenilních stádií bez ohledu na vnější teplotu trvá stále stejně dlouhý interval a je stále kvalitativní. Urychlený vývoj rostlin zkracuje fenofázi kvetení a potenciálně tedy i období trvání doby, po kterou rostlina poskytuje včelstvu výživu. Výživa včelstva může být za těchto podmínek snížená a tedy i vývoj včelstva oproti rostlinám ještě více zpožděný.

Podmínku v bodě a) pro zvolení vůdčí včelařské rostliny dle Tomšíka (1949) je vhodné v případě bezu upozadit před podmínkami zdůrazněnými v bodech b)–f). Zejména, když včelařsky významný maliník je ve svých fenologických vlastnostech variabilní, což odporuje nepřímo zejména bodu d). To ale neznamená, že by rozkvět maliníku postrádal na signalizačním významu. Vždyť v mnoha oblastech se rozkvětem maliníku zahajuje závěrečná hlavní snůška! Navrhuje se proto, aby každý včelař si vybral porost maliníku, u nějž si srovná termín rozkvětu s rozkvětem nejbližšího bezu a přihlédne k rozdílnosti stanovišť. Jestliže se shodují, lze konkrétní porost maliníku po řadu dalších let využívat jako vůdčí pro nástup časného léta, tj. období reprodukce až produkce včelstev v závislosti na charakteru snůšek v daném regionu. Výsledné členění včelařského roku dle navržené fenologie a výsledků sledování je patrné na obr. 8.

Závěr

Alternativní vůdčí včelařskou rostlinou podletí – období regenerace včelstev – je ukončený odkvět lípy malolisté až fáze plně vyvinutých zelených plodů – oříšků – anebo skončení poslední hlavní snůšky v těch oblastech, kde se hlavní snůšky vyskytují i po odkvětu lípy malolisté a produkční období je tak prodlouženo až do konce července či až srpna. Alternativní vůdčí včelařskou rostlinou časného léta – období reprodukce včelstev (vyvrcholení jejich růstu) je nákvět/rozvití prvního květenství bezu černého. Podmínečně lze použít nákvět maliníku neremontantních odrůd tam, kde nelze použít bez černý (spíše pro horské polohy). Pro fenologickou signalizaci se doporučuje výběr konkrétních rostlin v zapojeném porostu bez mikroklimatických vlivů a jejich sledování více let, protože mezi různými jedinci mohou vznikat rozdíly ve fenologickém vývoji.

Poděkování

Děkuji všem v tabulce uvedeným pozorovatelům, kteří sledovali fenofáze vybraných rostlin v blízkosti svých včelnic. Větší počet údajů zpřesňuje obecné souvislosti a oprávněnost argumentace ve prospěch uvedených návrhů. Děkuji rovněž Mgr. Broňkovi Grunovi, jehož sledování o shodě rozkvětu bezu a akátu bylo primárním podnětem. Děkuji i dalším nejmenovaným, kteří se zapojili v elektronické komunikaci svými komentáři a postřehy. Všem jsem za jejich příspěvek vděčný, napomohl rozvinout poznání na poli včelařské fenologie a jak doufám, je to pro prospěch včelařského oboru.

Literatura

Hejtmánek J. 1943: Výzkum bioklimatických oblastí včelárskych v r. 1940. Štátny výskumný ústav včelársky, Liptovský Hrádok, 12+4 stran.

Hejtmánek J. 1948: Bioklimatické podmienky slovenského včelárstva v r. 1941–1943. Štátny výskumný ústav včelársky, Liptovský Hrádok, 28+1+9 stran.

Kopecký J. 1923: Základy zemědělské meteorologie a bioklimatologie. Ministerstvo zemědělství republiky Československé, Praha, č. 29, 126 stran.

Přidal A. 2003: Včelí produkty. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 95 stran. [ISBN 80-7157-717-0]

Přidal A. 2009: Včelařský rok – včelařská fenologie a bioklimatické včelařské oblasti. Moderní včelař 6 (2): 58–59.

Rekoš J. 1976: Včelárstvo. Vysoká škola poľnohospodárstva, Nitra, 136 stran.

Tomšík B. 1949: Bioklimatické oblasti včelařské Čech a Moravy a zhodnocení včelího kmene "Iskry II.". Acta Universitatis agriculturae et silviculturae Brno, RČS, Facultas Agriculturae, sign. C48, práce č. 30, 123 stran.

Žalud Z. 2009: Změna klimatu a české zemědělství – dopady a adaptace. Folia Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně 2 (10): 154 stran. [ISBN 978-80-7375-369-6]