V rodinách dochází k partnerským konfliktům, děti zlobí více, než je zdrávo. Někdy si za každou cenu chceme udržet dobrý morální profil a vzhled našich rodin. Skoro závistivě pohlížíme na sousedy, kteří jsou na pohled zvenčí „obyčejní“. Nehonosí se sice tituly, ale jsou pracovití a daří se jim dobře, i když dělají zdánlivě tu nejběžnější práci.
Nechci být mravokárce. Vím, že stejně jako kvalitní vědce, inženýry potřebujeme také dobré soustružníky, zedníky, instalatéry. Všechno do sebe musí zapadat. Občas, ne-li často, však vidím, jak se lidé vrhají do všeho jiného než tam, kde by měli být užiteční nejvíc; mít někoho obyčejně rád.
To je síla dávající neskutečnou pohodu a radost do života, ať už jsme kdekoliv a čímkoliv. Špetička lásky, troška citu nás otevírá jeden druhému a dělá naše životy čistší, hezčí. Co je do drahých aut a luxusních bytů, když to, co nám dělá domov, chybí? Není třeba vůbec pochybovat o pravosti slov „dělejme věci s láskou“.
Co s tím máme společného my včelaři? Netřeba chodit pro příklad daleko: jistě znáte situaci, když se zčistajasna objeví ve vašem okolí deset i více nových úlů, možná dokonce s veterinárním osvědčením. Vše září novotou, včelstva lítají ostošest. Přijdou první výnosy, pak se některá vyrojí, očekávané investice se nevrátí hned v první sezoně a prvotní zájem nového „přítele“ se vytrácí. Zanedlouho se objeví prázdné podstavce a na otázku „Kde máš včely?“ se dozvíte, že manželka je alergická, a ono „Víš, dneska ty nemoci…“.
Rád chodím ke včelařům, kde to hřeje pohodou. K usměvavým lidem, kterým Pán Bůh nadělil nefalšovanou radost i z toho mála, co se dá vydobýt někde na samotách a odlehlých končinách naší vlasti, kde lišky dávají dobrou noc. Radost takových včelařů je mi mnohem milejší, než když vás někde přivítají vrčící psi, hlídající kamery a cedule „Soukromý pozemek – vstup zakázán!“. Když se po zazvonění u dveří taky včelaře ozve z domácího telefonu „Opusťte tento pozemek, jinak zavolám policii,“ tak se milý včelaři „měj“, ale kde se vytratilo tvoje přízvisko přítel?
Konejme tedy svou včelařskou práci s láskou a radostí. Mějme ji v sobě a ona zapálí svou silou i ty druhé kolem nás. Stačí dát kamarádovi s početnou rodinou sklenici. Vám neubude, ale radost, kterou tím způsobíte, si penězi nezaplatíte.
Jednou jsem přišel neočekávaně do kanceláře velké včelařské firmy a uviděl, jak šéf se svou paní vypisují šeky pro děti v dětských domovech a domech pokojného stáří. U stěn stály bedny medu v dárkových baleních. Zeptal jsem se, proč to všechno dělají. Dostalo se mi ihned vysvětlení od paní šéfové. „Láska, se kterou tuto práci dělám, se mi vždycky vrací, často přichází i z míst, kde bych to nikdy nečekala, tohle mi pro pohodu mého života stačí.“ Ta slova mi hluboce utkvěla v paměti, a tuhle myšlenku šířím dál. Teď na stránkách Moderního včelaře, který, jak jako optimista s vírou v dobro uvnitř člověka věřím, čtou lidé se srdcem na pravém místě.