Výsledky ukazují, že zkušenosti s morem včelího plodu neovlivňují názor na potírání moru plodu na včelnicích (c2 test: 9,516; df = 6; p = 0,147). Jinými slovy to znamená, že včelař, u něhož se mor vyskytl v minulosti, má ze statistického hlediska stejný názor jako včelař, který nikdy nebyl ani v ochranném pásmu. Nutno však podotknout, že 56 % odpovědí přišlo od včelařů, kteří nikdy nebyli ani v ochranném pásmu a 37 % respondentů bylo „jen“ v ochranném pásmu avšak bez výskytu spor v měli. Pouze 7 % účastníků mělo s morem nějakou zkušenost – nález spor v měli nebo diagnostika klinicky nemocných včelstev na jejich stanovištích.
Výsledky můžeme zobrazit pomocí koláčového grafu (obr. 1). Z odpovědí plyne, že včelaři upřednostňují postup, při kterém se pálí jen klinicky nemocná včelstva bez ohledu na jejich počet na stanovišti (55 % respondentů), necelá třetina účastníků studie by pálila jen klinicky nemocná včelstva, avšak při zachování určitého limitu, který je nyní legislativou stanoven na 15 % klinicky nemocných včelstev na stanovišti, všechna včelstva na stanovišti by pak spálilo 17 % včelařů.
Spálení celé včelnice je nejsnazší cesta ke zvládnutí moru plodu, protože jedním zásahem dojde k likvidaci všeho na stanovišti. Při tomto postupu však mohou být ztracena i včelstva, která jsou naprosto zdravá, přitom na postižené včelnici jich může být drtivá většina. Škody mohou být závratné. Na druhou stranu pálení jen klinicky nemocných včelstev vyžaduje obrovskou dávku zodpovědnosti a současně i znalostí o dané chorobě a důslednou aplikaci následných ozdravných opatření. Nastavení limitu, který může být nynějších 15 % či jiný, zohledňuje zamoření chovu. Ve vysoce zamořené včelnici je skutečně problém mor eradikovat a nemusí pomoci ani běžně doporučované postupy (přesypání včelstev na mezistěny do nových úlů, desinfekce, likvidace starých plástů). Náročnost zvládnutí choroby pro jednotlivé včelaře se může velmi lišit, což nám dokládají příklady z praxe – různé znalosti včelařů, typy úlů, které není možno parafinovat, neochota likvidovat potenciálně nebezpečné zásobní plásty atd.
Zde také mohou být v rozporu výborné teoretické znalosti o chorobě s jejich aplikací do praxe. Příkladem může být znalost včelaře, že má včelstvo, u něhož byly nalezeny spory P. larvae v měli (tj. předklinické stádium), přesypat na mezistěny, jenže to s sebou nese určité náklady na práci, čas a samozřejmě může snížit užitek ze včelstva, např. medný výnos.
Strategie zvládání moru včelího plodu v sobě nese rozpor mezi čistě biologickým a šlechtitelským přístupem (např. selekce odolných včelstev s dobrým čistícím pudem) se znalostmi, zkušenostmi a disciplínou postiženého včelaře. Záchrana klinicky zdravých a potenciálně odolných včelstev na včelnici tedy pozbyde smyslu, když včelař neprovádí úplně a důsledně ozdravná opatření, např. přemisťuje včelstva nebo nakupuje včelstva z neprověřených zdrojů, používá plásty z nemocných včelstev atd. Tím dochází k recidivě a prodloužení trvání ochranného pásma, o komplikacích pro ostatní včelaře ani nemluvě.