Čekala nás likvidace divokých včel, které už několik sezón ohrožovaly vstup na chalupu. Už jsme do toho kyselého jablka museli kousnout. Kojili jsme se alespoň nadějí, že objevíme tunu akaricidy nekontaminovaného medu a celou populaci unikátní včely tmavé. Dokonce jsme si připravili nástavek se soušemi a našim hodným kraňkám uzmuli plást s medovými zásobami, kdyby se podařilo ty divošky zpacifikovat. Připomínali jsme si také prosbu jednoho známého, abychom mu přivezli alespoň pár uhynulých včelek na výzkum. Prostě jsme si připadali jako před bojem se sedmihlavou saní, který bude korunován nálezem pokladu ceny nedozírné.
Po rozebrání štítu jsme uviděli Dílo. Monumentální, leč bez včel. Tedy těch živých, hanebné zbytky mrtvých byly in situ. Přišli jsme pozdě. Až po myši. Protože v plástech byly larvy, stačilo přijet o pár dnů dřív a mohli jsme začít s chovem Apis mellifera gabreta. Takhle už jsme jen smutně koukali na stékající med, kterého by bylo možná ke dvěma kilům, a dohadovali se, jestli by nám po konzumaci hrozila krysí žloutenka nebo ne. Hle, téma pro budoucnost. Umí antibakteriální složky medu zničit leptospiry nebo ne? Zkušenost jsem si nepřivezla s vědomím povinnosti dokončit Moderního včelaře 4/2017. S ohledem na Téma tohoto čísla jsem alespoň bryskně změřila obsah vody v zavíčkovaném medu z jižní Šumavy, sklizeném ve stylu brtníků, ve výšce a po zimě. Překvapivě vysokých 19,5 %. A propos, promiňte mi tu nevěru, ale jistě chápete…