Pane Barkove, to, že jsou Karlovy Vary oblíbenými lázněmi pro Rusy, je zřejmé. Vy jste v nich ale zůstal takříkajíc navždy. Jak jste se tu ocitl?
Je pravda, že z Tulské oblasti, odkud pocházím, je to sem dost daleko. Před nějakými čtrnácti lety jsem k vám přijel na rehabilitační pobyt. Nu a seznámil jsem se tu s jedním ruským děvčetem, vzali jsme se, teď spolu už jako rodina žijeme v Kolové poblíž Varů.
Začal jste tu tedy podnikat, ale v zvláštním oboru.
Jak víte, tak Rusové, a obecně východní Slované, mají k včelaření historicky velice blízko. Nejsem výjimkou. Můj otec má včely, měl je děda, jeho táta i jeho otec. Když mi bylo dvanáct, třináct, byl jsem blázen do knížek a taky trochu chemik. Začal jsem experimentovat podle starých receptů s horkými nálevy, kde byl med a koření. Účinky jsem zkoušel na sobě a na králících, co jsme měli doma, přežili jsme všichni. Když jsem pak dostal zápal plic, tak mě maminka natřela na noc záda teplým medem, zabalila do igelitu, k tomu mi nalila hodně horké mléko zase s medem a vepřovým sádlem. Ráno jsem byl zdravý. Žádné prášky, žádné injekce.
Hodně mě také ovlivnilo setkání s jedním starým včelařem, chlapem jak sosna, který měl za sebou koncentrační tábor. Vyprávěl, že když se vrátil, byl kost a kůže, na pokraji smrti. Čtvrt roku jedl kvantum medu, mateří kašičku, trubčí homogenát. Od půle jara do půlky podzimu žil jen u včel a dostal se z toho. Mimochodem v literatuře se uvádí, že se podobně léčily i děti po blokádě Leningradu. Od té doby jsem začal staré recepty sbírat ještě intenzivněji. A apiterapie mě už neopustila.
Přesto jste však vystudoval novinařinu a živil se jako publicista se specializací na turistický ruch.
Upřímně řečeno, chovat včely mě jako mladého kluka moc nelákalo. Ale nakonec mě k sobě přitáhly zpátky. Přišlo to samo, protože jsem zjistil, že tu mám všechno potřebné: výborné přírodní podmínky uprostřed Toužimského lesa v Černé Vodě a klientelu z řad lázeňských hostů.
V roce 2013 jsem se zprofesionalizoval. Před tím jsem však absolvoval na petrohradské lékařské fakultě měsíční postgraduální kurz apiterapie. Jako novináři mi totiž započítali zkoušku z psychologie, takže to bylo možné. Přednášeli nám profesoři teoretici a já zlobil, protože jsem znal na rozdíl od nich živé včely. Zdejší lékaři se na apiterapii dívají spíše nedůvěřivě. Musím se přiznat, že když čítávám některé apiterapeutické příručky, tak jejich skepsi chápu. Kam se podle nich hrabe na včelí produkty alchymistický všelék dryák.
Včela nedokáže vyléčit všechno. To je jisté. Ať si každý o tom myslí, co chce, ale podle mě je apiterapie úspěšná už kvůli tomu, že se člověk a včela dlouhá tisíciletí vyvíjeli vedle sebe, a lidé mohli za tu dobu dokonale poznat, co jim prospívá. Však si někdy v klidu položte ruce na víko úlu. Úplně ucítíte, jak vás včely nabíjí svou energií, zklidní se vám srdce, uvolní se svaly.
Já osobně ale přímou léčbu nenabízím. Protože v České republice je výkon léčby vázaný na spoustě zákonných nařízení, poskytuji pouze konzultace. Už jen to, jak jíme med, stojí za školení. Lidé se léčí antibiotiky, přitom kdyby užívali pravý med nezničený teplem nebo propolisovou tinkturu, často by se bez nich obešli. Mám například vyzkoušenou kombinaci másla a medu 1 : 1, která je účinná na potíže s hlasivkami, tzv. učitelskou nemoc. Nebo když se spálím, smíchám med, vosk z víček a extra panenský olej a směs vloženou do sterilní gázy položím na ránu, abych podpořil zhojení.
Med, to je v apiterapii základní surovina, na kterou dosáhne každý. Podobně se to má s pylem. Vypichovátka pergy se dají běžně koupit, namontovat pylochyt k česnu také není žádná věda. To zaznívají pochybovačné hlasy, co se týká schopnosti těla rozrušit obal zrna u rouskovaného pylu, který na rozdíl od pergy neprošel fermentací.
Když ho potřebuji, tak vkládám tento pyl do teplé vody, kde ho nechám 30–40 minut odstát, abych pomohl rozrušení exiny.
Pergu používám jen ze žemlového plástu ve čtverečcích 1 x 1 cm denně v jednoměsíční kúře jako podporu svalového růstu při sportu. Při léčbě prostaty bych dávku zdvojnásobil. Perga je oblíbená i během léčby neplodnosti, v tomto případě konzervovaná v medu.
Ostatní včelí produkty, to už je taková vyšší dívčí.
Jedno z nejúčinnějších léčiv je včelí jed. Ale musí se vědět, kdy ho odebírat. Rozhodně ne od dlouhověkých včel vyživovaných cukrem nebo invertem. V úvahu padá období od půlky května do poloviny srpna, když jsou včely krmené pergou a nektarem. Včelí jed odebírám na sklo, míchám s gelem a aplikuji pod ultrazvukem, což je mnohem účinnější než bolavé místo jen tak potírat. Nebráním se ale ani hotovým dováženým mastem s včelím jedem. Moc se o tom nehovoří, ale apiterapie může být nebezpečná. V každém případě pro apiterapeuta, pokud by například dlouhodobě pracoval bez roušky s včelím jedem, působícím intenzivně na dýchací ústrojí.
Další zvláštností, o které se musí vědět už trochu víc, je trubčí mléko, homogenát z larev trubců. Známé je jeho užívání při mužské neplodnosti, kdy má pacient nekvalitní, málo pohyblivé spermie. Lze uvažovat o využití homogenátu u dětí, u nichž jde růst souběžně s hormonálním vývojem. Nesoulad může vést k tomu, že rychleji rostou kosti než svaly a děti pak mají v noci nevysvětlitelné bolesti končetin. Zde se naskýtá úvaha využít právě trubčí homogenát, který je skutečnou hormonální bombou.
Evergreenem je mateří kašička. Její účinky jsou přijímány ve všeobecném konsensu. Kdo o ni stojí, a nemá ji v čerstvém stavu, ten by měl volit pouze její koupi v lyofilizované formě, protože účinné látky v ní obsažené velmi rychle degradují.
Co říkáte na vosk? Osobně bychom byli dnes, když se léčí tvrdou chemií, která v něm prokazatelně zůstává, velmi opatrní při jeho použití v léčivech.
Však také radím k používání vytaveného z medových víček. Ty mají podle mě největší potenciál. Kromě chemické čistoty (když včely dělají med, neléčíme) jsou prosyceny výpary z medu s řadou příznivých látek. Ani nemusíme být nemocní, abychom si utužili kondici prostým žvýkáním víček se zbytky medu a propolisu. Udělá to dobře nejdříve dásním, často postiženým parodontózou, a posléze vnitřním orgánům.
Ruskou specialitou je podmor.
Tady na rozdíl od Ruska není léčebné využití včelích tělíček příliš známé, natož využívané, takže si lidé v Čechách někdy představují, že je to všechno, co smetou na jaře z podložek. Když by se nad tím zamysleli, bylo by jim zřejmé, že usušit mrtvé zimní včely, které byly 2x, 3x léčené, navíc v úlu, kde se během zimy mohou objevit nějaké plísně a vlézt tam myši, je spíš vražedné než zdraví prospěšné.
Takže podmor by měly být sice mrtvé, ale zdravé jarní včely. Získává se udušením roje. Vyrojené včely mají ve svých medných váčcích med, jejich tělíčka obsahují chitin, je na nich nebo i v nich pyl, propolis. Extrakt z takového hmyzu je pak o něčem jiném. Ruská léčebná tradice s podmorem pracuje běžně a vídáte ho extrahovaný v lihu na tržištích. Je na každém, co se rozhodne zkusit a zda je pro něj usmrcení včel eticky přijatelné. Pro mnoho včelařů je to pochopitelný problém. Pokud byste se ale k využití podmoru rozhodli, nezapomeňte, že stejně jako pyl a propolis může být vysoce alergenní.
Poslední zajímavostí jsou zavíječi.
Zase, pozor na hygienu. Nedovedu si představit, že by někoho napadlo vybírat pro léčbu larvy z plástů pohozených někde ve starých skříních na půdě. Když už, tak je třeba si je cíleně vychovat. Dát staré dílo s několika motýly do nástavku, zavřít, položit do stínu, občas tam vpustit vzduch a čekat, až se tam vyvine dostatek larev. Podle apiterapeutické literatury se lihový macerát z larev používá po infarktech, kladně ovlivňuje imunitu.
Asi jste slyšeli dokonce o využití extraktu ze sušených výkalů larev. Podle staré ruské tradice se používaly na léčbu tuberkulózy.
Když to shrnu, tak nechápu, že existují nemocní včelaři, když mají na dosah tolik přírodních léčiv. To je myšleno samozřejmě v nadsázce. Pravda ale je, že v apiterapii šel vývoj od lidu ke vzdělanosti a obor se zase pokorně vrátil k lidové zkušenosti prověřené staletími.
Pane Barkove, vy jste už říkal, že poskytujete apiterapeutické konzultace. Zároveň také včelaříte. S úspěchem?
Sám sebe za moc dobrého včelaře nepokládám, i když jsem měl v Čechách přes čtyřicet včelstev. Co je to proti mému otci, který jich má čtyři sta. Teď aktuálně jich mám méně. Snažím se je ošetřovat šetrně, ale třeba zimování na medu, které je u včel v Rusku bez problémů, tu nejde. Moje včely jsou možná v porovnání s včelami sousedů trochu jiné. Místo plastové fólie zakrývám rámky čistým plátnem. To v nich nechávám nejméně čtrnáct dní, ale klidně celého půl roku. Včely látku prosytí úlovým vzduchem, přidají k němu propolis, objeví se na něm pyl. Vytvoří tak zábal, který najde své uplatnění na plicích, když v zimě přijde nachlazení.
Tak vidíte, už jsem zase skončil u apiterapie. Přitom jsem vloni a letos svou konzultační praxi v Karlových Varech přerušil, protože kvůli hospodářským sankcím sem přestala ruská klientela jezdit a já tento úbytek pocítil. Začal jsem proto včelmistrovat v Doupovských horách a zapojil se do budování soukromého sanatoria Včelí dům v Krušných horách, kde se se mnou opět počítá jako s konzultantem v oboru léčby včelími produkty. Když život půjde podle mých představ, mám v úmyslu se ovšem apiterapii ve své režii zase věnovat naplno.
Děkujeme za pozvání a jsme rádi, že jste naopak přijal naši nabídku přednášet na naší Mezinárodní apiterapeutické konferenci 28.–29. října v Kdyni. Zvlášť se těšíme na workshopy, kde budete ledacos z oboru předvádět přímo před očima účastníků. www.fterc.cz