Jenže, to je právě slovo do pranice. Co je to rozumná míra? Pro jednoho rámečky zarovnané na polici podle pravítka. Pro druhého rámečky alespoň pod střechou. A pro třetího?
Každý to má nastavené jinak. Jednodušší nežli se dohadovat, kdo je pořádný a kdo už ne, bývá dělení na vyhazovače (já) a vršiče (manžel). Množství krámů (podle mě) neboli nezbytností, které se mohou někdy hodit, je k nim citový vztah, někdy se třeba opraví… (podle něj), jsou pravidelným zdrojem půtek. Zvláště, když se blíží doba jarního úklidu. Myslím, že to je ve všech rodinách podobné. Jen se mění, kdo shromažďuje a kdo likviduje. Kam myslíte, že patří většina včelařů?
Protože Moderního včelaře vytváří moje maličkost a nikoli partner, dovolila jsem si propašovat jako aktuální téma odpady. Mohla bych jím potěšit všechny milovníky popelnic. Ale pozor. Vyhazovat není jednoduché, je to celá změť nařízení, pokynů a vyhlášek, která k radosti shromažďovačů může radostné poponášení pytlů, kbelíků a krabic směrem k nejbližšímu kontejneru zkomplikovat. Zvlášť, když máte doma včely, takže se u vás nejedná jen o slupky z ovoce, sem tam nějaké hadry, staré noviny a něco skleněných a plastových obalů, tedy běžný odpad z domácnosti.
Ale my se nedáme! Pěkně si přečteme Moderního včelaře 3 a poučeni, jak na to, vymeteme každý kout. Pravda, tu budeme muset s nějakým sáčkem až do lékárny, tu dokonce nastartovat auto směrem k specializované skládce, ale nešť. Odměnou nám bude útěšný pohled na útroby včelínu či stodoly jako ze škatulky.
Zbývá jen doufat, že během nastávající včelařské sezóny se nestane, abychom se zapomněli a zeptali se vršiče, jestli neví, kde je ten zbytek barvy, kousíček uhlonu či ten olysalý štětec na nátěr plodu. Protože věta „Já ti říkal/a, že se to bude hodit. Holt pravda se nerada slyší.“ může skutečně vést k domácímu násilí. Nebo alespoň k tajné radosti, když pomsta na sebe vezme podobu včelího žihadla. Není to hezké, ale je to tak.