Lituji děti, které na rozdíl od nás „sátiletých“ už ani na vsích, pokud tam vůbec ještě žijí, neprásknou školní taškou za dveře a nejdou válet sudy s kopce dolů, aby měly kolena zelená od trávy, nepřejí se šťovíku do břichabolu, po nohou jim při schovávané neskákají luční kobylky, ani je v dlaních křídly nešimrají modrásci. Žijíc v okresním městě deset minut od náměstí, všechno bylo před pouhým půlstoletím tak běžné, že to nebyl žádný zážitek, o kterém by se psaly slohové práce.
Už dávno nepotkávám u hřbitova koroptve, svlečenou hadí kůži jsem na skalce nenašla ani nepamatuji, za smolničkami s kopretinami je třeba putovat ne na hradební parkán, ale mnohem, mnohem dál. Holky už nevědí, že když utrhnou rozrazil, bude pršet. Kluky, kteří závodí v plivání pecek z ptaček, aby pohledal.
22. května, kdy je Mezinárodní den biologické rozmanitosti, ani nebudu číst noviny. Proto, abych v záplavě zpráv o úbytku kytek, vymírání breberek, které jsme ani nestačili objevit, a posledních pěti, deseti, třiceti zvířatech na celém světě, přežila v „jakés takés“ duševní rovnováze. Nejhorší je beznaděj. Přestože jsme doma s většinou známých střídmí ve své spotřebě, stejně se jen díváme, jak si pod sebou celá civilizace řeže větev. Je mi z toho hodně smutno.
Těch, co s hrůzou koukají, jak se příroda druhově zplošťuje, jsou na světě miliony. Styl života semlel všechny, takže také žijeme on-line. Protože hvězdy už pro reflektory aut a pouliční světla nejsou vidět, čítáme si večer alespoň v knihovně biodiverzity www.biodiversitylibrary.org/. Jenže těch, kteří by prodali poslední žabku ve všehomíru za prachy, je pořád víc. Kdyby se tak chovali jen jednotliví nenasytové! Bohužel tak činí celé státy a interkontinentální konsorcia.
Přesvědčena, že bude ještě hůř, než se příroda zhroutí a my s ní, protože z betonu nikdy ornice nebude a ropy se nenapiješ, těším se z každého tvorečka na mezích. Proto chovám, a nejsem jistě sama, náklonnost k samotářským včelám. Protože je čím dál horší životní podmínky trápí stejně jako nás. Protože jsou svobodné. Protože by bez nich byly divoké květiny často bezradné. Protože jsou tajené a krásné. Avšak pozor, dostávají se do střetu zájmu s našimi milými medonoskami, jak se dočtete v aktuálním čísle našeho časopisu. Úvodník v roce 25. výročí ustavení Mezinárodního dne biologické rozmanitosti není psán na veselé notě, snad vám přinesou potěšení poslední strany. Kde se předvádějí ony samotářky – zlatěnky, čalounice, hrnčířky a jízlivce, ale také jejich nepřátelé lumíci, kteří jsou sice lumpíci, jistě však mají své místo jako všechno, co je zavrtané v hlíně, prodírá se rákosím a hnízdí vysoko ve stromoví.
Mezitím vás čeká přes čtyřicet užitečných stránek. O čem jiném v Moderním včelaři nežli o chovu včel.