Nešlo odolat, protože dvoudílný tlustopis spojuje všechny moje příchylnosti: k češtině, k národopisu, k botanice a ke včelám! Navíc autorka Ida Rystonová je svým naturelem sympaticky „alternativní“.
Protože jde v podstatě o etymologický a synonymický slovník, nalistovala jsem slovo med. Co já se tam nedozvěděla.
Že bravenčí med se někde říká květovému nektaru, a hned jsem se vrátila na kraj pole, kde jsme jako mravenečkové s ostatními dětmi vysávali sladinu z červeného jetele. Nebo že se václavce obecné místně říká medová houba a medovníčkem se zve plicník lékařský. Jasně, že jsem hledala křížový odkaz na medový olej hašišový, ale jde jen o „hustou jantarově zbarvenou tekutinu extrahovanou z vrcholků samičích rostlin konopí setého indického pomocí organických rozpouštědel“. K medu to má daleko, ale koukám, že se med dostal do feťáckého slangu. Kdo by to řekl? Některá hesla jsou dokonce malými recepty, jako třeba med kopřivový, což se rovná kopřivovým semínkům zamíchaným do medu. Prý afrodiziakum.
Milá jsou hesla začínající na včel-. Včelanka je oblíbená meduňka, včeličky se prý říkává černýšům a hluchavku bílou nazývaly prababičky, když byly ještě mlsnými holčičkami, včelí cucáček... Že se směs medu s pylem, propolisem, mateří kašičkou a víčky nebo voštím zve včelí mysterium, jsem dodnes netušila, ale právě jsem objevila úžasný obchodní název. Nekupte to. Včelí mystérium!
U vosku jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí a najdu jen dobře známou drobnokvětou begonii voskovku. Spletla jsem se. Mým lingvistickým favoritem se stal voskový jedovatec aneb škumpa zákeřná. Potvora jedna, jedovatá, vosková…
Užila jsem si s oběma svazky bezvadné chvilky. Jen mi bylo líto, že jsem těch 1 400 stran nestačila přečíst na jeden zátah. Není však všem dnům konec. Zvlášť teď, když už se včely chystají pospávat. Budou čtenářské hody. Užijte si je se mnou dosyta. Když se záložka zastaví u slova včela, nebude nás ani trápit svědomí nad tučněji zaplacenou chvilkou radosti v sametovém ušáku.