Včelaření přestává být ekonomicky zajímavou a výnosnou činností. Doby před rokem 1989, kdy byly stabilní a vysoké výkupní ceny medu, se již nevrátí. Včelaři se v současné době dostali pod tlak, který většina z nich nemůže ustát. Včelaření se stává zálibou, kterou bude třeba dotovat. Ne všichni však na tyto nové podmínky přistoupí, a tak přestanou včelařit. Osobně se domnívám, že těchto včelařů bude nezanedbatelné množství.
Podstatnou činností, která je časově náročná a nákladná, se v současném včelaření stává léčení. Není ho však trochu moc? Léčení na jaře, případná léčba kyselinou v létě. V podletí Gabon. V zimě dvakrát aerosol. V případě invaze roztočů na jaře nátěr plodu a fumigace. Nejhorší je pocit marnosti. Já osobně jsem v loňském roce postupoval podle nařízení veterinární správy, navíc jsem včelstva léčil kyselinou mravenčí, některá dokonce dvakrát a bezvýsledně. Ztrácí se radost ze včelaření. Snažíme se udržet něco, co se možná udržet nedá. Včelaři, kterým uhynula včelstva, budou určitě napadáni, že něco udělali špatně. Budou však tvrdit, že udělali vše, co udělat měli, a stejně to bylo zbytečné. Bude se hledat viník. Bude to však marné a kontraproduktivní. V této souvislosti připomenu, že naši předkové, a já si na to ještě pamatují včelín v září zamkli a do včel šli až na jaře. Přiznám se, že se mi po té době stýská.
Co nás čeká, pokud včelaři, zejména ti starší, nedostanou žádnou náhradu za uhynulá včelstva? Velká část jich přestane včelařit. Další část včelařů včelstva obnoví, ale jejich obava ze ztráty bude tak velká, že budou svá včelstva léčit intenzivněji. To v praxi znamená, že budou dávat zvýšené dávky léčiv. Je to pochopitelné, ale zcela jistě vražedné. Budeme se moci rozloučit s tím, na co jsme byli právem hrdi, a to s nezávadností našeho medu, medu bez reziduí léčiv. Jsme pod tlakem, kterému nemůžeme v současné situaci odolat, pokud nedojde k nějaké systémové změně.
Zopakuji. Nízké ceny vykupovaného medu, cena dovážených medů, ceny včelařského vybavení, náklady na léčení, rezidua léčiv v medu a zejména nákazové situace. To vše nám hrozí, tomu všemu čelíme.
Spoléháme na příspěvek státu. Pokud nějaký dostaneme, bude to příjemné, ale situaci to neřeší. Co když se situace bude příští rok opakovat? Nemůžeme se dlouhodobě spoléhat na příspěvek státu na obnovu včelstev, je to nesystémová záležitost.
Je však možné postavit věc jinak a včelařům pomáhat obdobně jako zemědělcům. Pokud má stát zájem, aby byly včely v přírodě, pomáhaly při opylování divokých i zemědělských plodin, tak by měl včelařům přispívat tak, jako přispívá zemědělcům. Na údržbu krajiny, druhovou rozmanitost. Když dává prostředky na obnovu rybníků, remízů a výsadbu stromů, proč by nemohl dotovat existenci včel? Pokud jsou včely důležité pro zemědělce při zvyšování produkce, tak by i tito měli včelařům přispívat. Můžeme jednat o zřízení fondu, do kterého by přispívali včelaři, stát, zemědělci, Lesy České republiky a další vlastníci lesů. Z tohoto fondu by se hradily příspěvky včelařům za chov včelstev a případné náhrady. Nesmíme zapomenout, že kleštík včelí je nebezpečný nejen našim včelám, ale celému včelařství v Evropě. Zde se otevírá prostor pro naše europoslance.
Jsme na rozcestí, ať chceme nebo nechceme. Letošní rok je zlomový. Čeká nás nový začátek a na nás záleží, kam ta cesta povede. Je čas se spojit a hledat východisko.
Zdeněk Novák, Plzeň