Bývá toho tolik, až hlava zatouží po redukci. Sama pro sebe jsem letos všechny ochranářské snahy shrnula do věty, že by stačilo, kdyby vše bylo na zeměkouli zase tak akorát.
Blbě je těm jen sotva přežívajícím kytkám, rybám, „cicavcům“. Blbě je potravním specialistům hynoucím hladem stejně jako nejobyčejnějším organismům úpějícím pod tlakem agresivních přivandrovalců. Blbě je ale i těm, jichž je moc. Jak je to s právem na život a normální smrt?
V domácnostech se sypou granule ochočeným osmákům. Zároveň vymýšlíme ďábelské způsoby, jak se zbavit milionů potkanů, které pro změnu živíme v kanalizaci koktejlem ze zbytků jídla. Že by necítili stejnou bolest jako ti chovaní osmáci? Jeden rok vypipláme včelí královnu a druhý ji bez milosti zamáčkneme, když jí mezitím přistřihneme křídla. V laboratorních insektáriích opatrujeme zavíječe a píšeme nadšené studie o vlastnostech jejich hedvábí, u úlů je zabijeme sírou. Kdo má právo žít a kdo ne?
Je mi jasné, že soužití lidí, tzv. užitečných organismů, a škůdců je bez regulace nemožné. Jen bych si přála, abychom víc přemýšleli nad tím, co tu vyvádíme s živými tvory, lhostejno jestli se sympatickým kukučem nebo odpor vzbuzující podobou. Možná bychom se do přírodního koloběhu hrabali alespoň s trochou studu. Jenže, jak pozoruji, moje generace se toho nedožije. Už teď slýchávám své vrstevníky říkat „jsem rád, že už je mi tolik a snad umřu dřív, než se celá ta Země zhroutí“. Nejsem výjimkou. Také vidím, jak se louky, lesy,