Z hlediska českého jazyka jsou obě podstatná jména rodu mužského životného. Jejich tvary se liší mezi prvním a čtvrtým mluvnickým pádem v čísle jednotném i množném. Nic proto v češtině formálně nebrání slovně odlišovat vykonavatele opylování jako opylovatele a rostliny označované za zdroj pylu jako opylovače, jak potvrdil Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. V minulosti se o použití slova opylovatel zasazovali apidologové Oldřich Haragsim či Sylvie Kubišová, kteří argumentovali výše uvedeným ve snaze obohatit náš jazyk vyloučením zmíněné homonymie. K takovému řešení se přiklánějí další apidologové (Vladimír Ptáček, Antonín Přidal) a pěstitelé. Ti apidologové, kteří s vyloučením homonymie nesouhlasí, se opírají o argument, že slovo opylovatel není v zemědělském slovníku anebo že zní divně.
Ve světle výše uvedeného nelze říci, na rozdíl od angličtiny, že slovo opylovač nelze použít např. pro včely. V mluveném slově to je běžné. V odborných textech, kde je jednoznačnost klíčová, je kvůli odlišení obou významů slov lépe se homonymii vyhnout. Obzvláště, když text pojednává o opylovatelích a opylovačích současně, jako tomu často bývá například ve studiích o opylování mandloní.
Literatura:
Přidal, Antonín. Ekologie opylovatelů: vysokoškolská učebnice. [Vyd. 2., upr. a rozš.]. Brno: Lynx, 2005. 108 s. ISBN 80-86787-04-4.
Poznámka redakce: Autor je členem Redakční rady Moderního včelaře. Tento časopis důsledně rozlišuje slovo opylovatel pro hmyz a opylovač pro rostliny.