Šampon proti plešatění mě skutečně nebere, a že bych druhý den chutě vyskotačila do nejbližšího výčepu pro Kozla, rovněž nehrozí.
Sem tam se reklamou však probírám. Knižními novinkami vždy. A pak inzeráty z oboru. Kontroluji si, za kolik se vykupuje med, koukám, zda se neobjevilo něco, co by udělalo včelám nebo mně bene. Pravda, další a další opakování přeskakuji, buď mám novinku už doma, nebo mě nezaujala. Na reklamu se ale, postižena novinářským řemeslem, dívám i z druhé strany s vědomím, že přináší peníze, kterými se dají zaplatit překlady, cesty za reportážemi, nákupy snímků ze zahraničních fotobank.
Jakmile rozsah reklamy převýší články, vidím, že se zase někdo z branže stal obětí vlastního úspěchu. Do titulu s minimální čteností inzerenti logicky neinvestují. Zvyšuje-li se úroveň, přibývá reklamy. A nebezpečí, že se časopis pod množstvím nabídek udusí, je tu. Letošní jaro jsme toto riziko zvažovali i my. Sice nás enormní zájem o inzerci hladil po srsti a potvrzoval, že snad Moderního včelaře neděláme úplně špatně. Jenže jsme se báli, aby čeho je moc, nebylo příliš. Takže jsme radši dali část peněz utržených za reklamu na tisk dalších stránek nad daných 48, abychom nesnížili počet včelařských textů. Tušíc, že nikdo nezkoumá, zda je smluvní předplacený rozsah takový nebo makový, cítím potřebu napsat, že se celá redakce snažíme o balanc mezi inzercí a odborným obsahem.
Výtisk bumbrlíček tedy znamená, že je o nás zájem, ale že vás nechceme šidit. Takže letos před sezónou, kdy se objednávky na inzerci jen hrnuly, jsme navyšovali stránky o tiskový arch. Za rok, až opět nastane předsezónní reklamní horečka, se možná bude situace opakovat. Vězte, že opět radši přivedeme na svět buclatého Moderního včelaře, než abychom vás ztratili.