Hniloba včelího plodu opět na scéně

Ve vytyčeném ochranném pásmu, které zahrnuje katastrální území v okruhu 5 km kolem ohniska nákazy, jsou chovatelé povinni dodržovat určitá opatření zejména ve vztahu k přesunům včelstev a sledování příznaků nákazy.

Hniloba včelího plodu je na základě zákona považována za tzv. nebezpečnou nákazu. V případě podezření z výskytu této nákazy mají chovatelé povinnost uvědomit místně příslušnou KVS. Ta provede klinickou prohlídku na stanovišti včel a v případě potřeby odebere vzorky k laboratornímu vyšetření.

Za hlavního původce hniloby včelího plodu je považována nesporogenní bakterie Melissococcus plutonius. Mezi další původce je řazena sporogenní bakterie Paenibacillus alvei. Nákaza může být do chovu zavlečena při zalétávání včel, loupežemi, roji neznámého původu, infikovanými plásty, úly či včelařskými pomůckami. Nákaza není nebezpečná pro člověka.

Tak jako v případě dalších nákaz, je důležitá prevence. Zejména se jedná o dodržování zásad správné chovatelské praxe, provádění průběžné dezinfekce a obměny úlů, rámků a ostatního včelařského vybavení. Rovněž je vhodné používání plástů, úlů a včelařských pomůcek z ověřených zdrojů. Chovatelé by si měli pořizovat včely pouze ze známých a ověřených zdrojů a neumisťovat roje neznámého původu na svá stanoviště a zamezit přístupu včel do neobsazených úlů.

Hniloba včelího plodu se klinicky projevuje spíše na larvách, které hynou ještě před zavíčkováním, nejčastěji ve stáří čtyř dnů. Postižené larvy vykazují změnu barvy od žluté až po hnědou a ztrácejí svůj normální lesklý vzhled a segmentaci (článkování těla). Infikované larvy se časem rozloží a klesají na dno buňky, kde se mění v tmavé příškvary, které lze na rozdíl od infekcí způsobených morem včelího plodu snadno odstranit. Dochází postupně ke slábnutí včelstva. Můžeme pozorovat také mezerovitost plodu. Léčba hniloby včelího plodu je zakázána.

Hlavní klinické rozdíly mezi morem a hnilobou včelího plodu