Nevím, jak vy, ale já únor rozhodně neřadím mezi nejpříjemnější měsíce. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem vloni dostala žihadel, co se do mě vešlo, když jsem přátelsky otevřela podmet, že vymetu nepořádek na dně, a ve víře, že včely pospávají, tam důvěřivě strčila holou ruku.
Prostě, jak je někde „ú“, čekejte potíže. Hned po únoru je to podle mě úterý. Na víkendové radovánky už pozapomínáme a po pondělní poradě jest nám poprat se s novými výzvami, jak hlásá perspektivní šéf, neboli s hovadinami, jak říká stará garda. Pátek večer v nedohlednu. Účko věstí akorát tak úřad, úvěr, úrok, úplavici, únavu, úder, únos a útěk. Vydáme-li se v mysli úkrokem k úlu, čeká nás akorát tak úděs, že tam bude úhyn.
Ani doma pod střechou se v únoru nedají čekat žádné libé chvíle. I když? Sice je neznám, ale někde možná existují výstředníci těšící se na stloukání a drátkování stovek rámečků a masochisticky si představující zadřené třísky a dopady kladívka na nehty. Tetelící se blahem při pomyšlení na vodotrysk mezi hadicí od lisu mezistěn a vodovodem. Potěšeně známkující intenzitu řevu doprovázejícího odhalení, že teploměr spadlý do prskajícího vosku je právě ten, co se s ním měřívá střed steaků.
Podle nás depresivních škarohlídů lze však čekat v únoru jen ústrk nad ústrk. A to je letošní únor ještě o den delší než jindy, ach jo. Říkejte si, co chcete, bratři Slováci dobře činí, že mají február. Žádné zlověstné „ú“.
Jediné pozitivum na únoru je, že se člověk může těšit na březen. Už aby tu byl. Myslí si to i 99 ze sta včel.