Včelařím v Krušných horách. Je tu nádherné prostředí, naprosto čisté včelí produkty, zemědělci se svými šplíchátky jsou nekonečně daleko. Prostě idylka. Dokud nenapadne sníh. Ten najednou posunuje obtížnost včelaření na úroveň šest pětibodové stupnice. Pořídil jsem si totiž včelín hluboko v lesích a tam s prvním sněhem přestanou jezdit i lesáci. Takže, jak se tam dostat?
Rok první
„Musím jen vylézt na kopec nad Mariánskou a pak je to už přece pořád mírně z kopce”, říkám si. „Vezmu to na sjezdových lyžích. Když vyrazím rozumně ráno, měl bych stihnout vlek z Jáchymova a pak už je to kousek.“ Znělo to rozumně. Na záda jsem si naložil batoh se sáčky na měl, husí brka na vymetání a vyrazil jsem. Výstup nad Mariánskou ještě šel, i když si dovedu představit lepší zábavu než se škrábat do kopce v přezkáčích po stehna ve sněhu. Ale těšil jsem se na sjezd. Všimněte si, že jsem se ještě těšil! A opravdu, asi 200 metrů za kopcem to vážně jelo. Ono to sice bylo z kopce skoro pořád, jenže hluboký sníh není upravená sjezdovka. Sjel jsem jednu louku a pak jsem se bořil a mořil jak atomový ledoborec. V tu chvíli mi došlo, že šlapat na sjezdových lyžích osm kilometrů hlubokým sněhem upnutý v přezkáčích nebude tak snadné, jak se na začátku zdálo. Ale prvního postupného bodu jsem asi po dvou hodinách dosáhl.
Odhrábl jsem vchod do včelína a udělal, co bylo třeba. Přibalil jsem do batohu slivovici, o kterou se mi včelky v úle od jara vzorně staraly, a vyrazil jsem o dům dál. A pak už to bylo vážně peklo. Sice pořád z kopce, ale kdo jste někdy ťapal na sjezdovkách kousek dál než od kasy k lanovce, víte, že se posunujete každým krokem sotva o stopu. Dostopoval jsem k jáchymovskému vleku až skoro za tmy.
Vlek už měl po zavíračce, ale vlekař, když jsem mu vysvětlil situaci, se nade mnou smiloval, a ještě mě vyvezl. Nečekané přátelství jsme spláchli ovčelenou slivovicí. Když jsem vyjel nahoru, zjistil jsem, že ten „kousek” cesty, co mi zbýval, vede přes obrovské horské louky ještě několik kilometrů a brutálně do kopce. Proč, do prkýnka, ty vleky nestaví až nahoru na vrchol kopce? Kochání je tady ovšem nádherné. Když není tma. Takže jsem si dal noční přechod horského hřebene a za temné noci sjížděl do Mariánské. V noci si sjezd bez světla moc neužijete, přestože tam znáte každou muldu. Domů jsem dorazil orvaný jak borůvky. Ale cíl, měl v sáčku, byl splněn.
Rok druhý
Sjezdovky se již historicky znemožnily a o běžky jsem se v tomto terénu bál. Takže jsem si vzal sněžnice. Výborný nápad. Na kopec jsem vyběhl jako srnka, seběhl jedinou lyžovatelnou louku a zaplul do lesa. A tam jsem jednu sněžnici prolomil! Super… Smontovat to nijak nešlo, takže jsem zbytek cesty šlapal stylem pravá noha na sněhu, levá po stehno pod sněhem, na pravou se vytáhnout na povrch a levou zase dolů až do spodní podmáčené břečky. S láskou jsem vzpomínal na sjezdové lyže.
Tentokrát jsem si to prodýchal i zpátky nahoru. A bez vleku samozřejmě. Mokrej, zmrzlej, spocenej a totálně vyždímanej. Ale cíl, měl v sáčku, byl splněn.
Rok třetí
„Nedá se nic dělat chlapče“, povídám si, „stejně si chceš už dlouho skialpy pořídit, tak když ses do teď nerozhoupal, koupíš si je kvůli včelám“. To je přeci morálně ospraveditelný výdaj, že ano? Tak jsem zainvestoval asi tak tolik, co vydělám za deset let na medu, a byl jsem připraven na sběr měli. Těšil jsem se už od vytáčení, a když přišel očekávaný den, nemohl jsem dospat.
Vyrazil jsem zrána, vyškrábal se na kopec, sundal tulení pásy a pustil se z kopce dolů. Sjezd byl o. k. a další cesta určitě lepší než na sjezdových lyžích. Jenže terén byl takový, kdy nevíte, jestli nandat pásy nebo to rvát rukama. Vrozená lenost nakonec zaměstnala ruce. Když už mám ty skialpy, tak jsem to vzal trošku oklikou a ke včelínu jsem sjížděl lesem kolem nádherných prastarých stromů. To byla ta lepší část cesty. Když jsem naložil měl, přepadla mě nemístná pýcha. Přece se na skialpech nebudu vozit na vleku.
Vydal jsem se nejkratší cestou přes kopec zpátky. Už staří námořníci říkali, že nejkratší cesta bývá málokdy nejrychlejší. Dobře tu poučku znám. Leč v tu chvíli jsem měl nějak vypnuto. Překvapilo mě, kolik je v cestě přímo domů skal, které se obchází blbě i v létě. Ty kopce přece nemohou být takové střechy! Naštěstí „tuleni” držely, a když jsem našel cestu kolem skály, daly bez zaváhání i sklon kolem 50°. Ovšem moje nohy, zaplavené laktáty, už takovou formu neměly. Obešel jsem skály a čekalo mě mlází, které bylo na mačetu. Opět jsem si zahrál na atomový ledoborec, prodíral se mlázím, přelézal padlé stromy a kličkoval mezi propastmi navátými kolem stromů, a navíc pořád v prudkém svahu. Když jsem zastavil, spodní nohu jsem měl propnutou jak baletka, koleno horní nohy až pod bradou. A zase skály, mlází, a tak pořád dokola, občas jen v jiném pořadí.
Lyže sundat nešly, to bych zahučel do sněhu po uši. A lezte v lyžích přes stromy s neosekanými větvemi. Takhle to šlo pár hodin dokola, než jsem se vyškrábal na vrcholové louky. Kdy jindy než za tmy. Následoval opět známý přechod hřebene a noční sjezd do Mariánské. Ale úkol, měl v sáčku, byl opět splněn.
Další rok je letos
Ještě jsem to nevymyslel, ale jak se znám, určitě na něco výborného zase přijdu. Jestli však znáte někdo někoho, kdo sběr měli vymyslel a trvá na něm, přimluvte se za mě a za včely. Stejně je to spíš k ničemu, tak kdyby ctihodní pánové místo dělání pitomostí raději vymysleli něco, co včelám proti varroóze doopravdy pomůže. Pak klidně vyrazím znovu. No, nevím, jestli klidně. Ale vyrazím.
