To je samé ambroziánské koštování medoviny a noviny se jen hemží obrázky patrona včelařského řemesla. Ale znáte nějaké mimino ze včelařské rodiny, které by dostalo jméno Ambrož? Já ne. Nepočítám-li Ambrože a Ambrožíky příjmením. Včelařské otcovstvo a potomstvo se jmenovává jinak.
Třeba Josef. Což je v březnu aktuální, jak známo. Včelařů Pepů, Pepíků, Jožků i Josefů, kteří si devatenáctého dají pokoj od včel a těší se z dortu a lahvinky, není málo, někteří dokonce přispívají do našeho časopisu a jiní ho čtou.
Všechny snad potěší úl z Etnografického muzea v Martině. Protože nikde v expozici nebyl přeškrtnutý fotoaparát, ukořistili jsme tam během rodinné dovolené záběr. Ano, jde o svatého Josefa s Jezulátkem na rukou. Pravda, svatý Josef jako živý.
Poznámka pod čarou: snímek jsem si pro březnové číslo škudlila na flešce od podzimu. Když přišel jeho čas, přinesla jsem si flešku do obýváku k notebooku. Večer ji pečlivě schovala do rohu poličky, aby si s ní náhodou nehrál v noci kocour a nezašantročil ji pod nábytek. Ráno slyším, manžel luxuje. Ve snu by mě nenapadlo, že s vidinou pochvaly za důkladný úklid namíří lux metr nad podlahu do nejzazší škvíry za ozdobný kámen a vcucne do hadice v mžiku celou redakční agendu.
Flešku ze sáčku naducaného kočičími chlupy, prachem a všelijakými hnusy vypreparoval, ale ta se po vložení do počítače nenačetla ani náhodou. Následovala chvíle hrůzy. Co všechno jsem si nezálohovala? Co Josef? Přežil na kartě ve foťáku. Kdyby to šlo, dala bych té fotce samou radostí pusu. Tak si ji spolu se mnou užijte. Měla namále.
P. S.: Manžel už prý nikdy nebude luxovat. Nevím, jestli se mám radovat nebo zlobit.
