Editorial

Marie Šotolová

5/2020, strana 4

Vážení a milí,

neznám nikoho, kdo musí sem tam něco sesmolit, aby nemusel okřiknout sám sebe: „Přestaň trajdat venku, sedni si na zadek a piš!“ Nejsem výjimkou, takže konstatuji, že jedna z mála světlých stránek covidu-19 byla domácí karanténa.

 

            Majíce už hotové po prvních nudných dnech nejpalčivější resty, brali jsme klávesnici počítače vzácně na milost. To byste nevěřili, v jak krátkých intervalech mi posílali autoři zpátky korektury. Jindy otálející s jejich odesláním hluboko po uzávěrce mi své materiály posílali pomalu obratem. A přidávali do e-mailů tu nápad přikreslit vyfotografovaným včelám/včelařům/úlům roušky, tu upřímně přáli redakci zdraví, což jim bývá v normálních časech šumafuk, tu posílali tipy na antivirovou prevenci. Dozvěděli jsme se tak třeba, že Finové ke včelám jezdili volně, zatímco chudáci Italové, Francouzi a Belgičané směli na včelnice jen v katastru své obce a profesionálové se museli při delších cestách k úlům prokázat povolením, jinak je čekala pokuta. Prostě svět vzhůru nohama.

Jen ty včely si létaly a létají jako by nic. Snad si tak budou poletovat celou sezónu. Trochu se totiž bojím, aby ten globální malér nenarušil výrobu a export do té míry, že nastanou potíže s dodávkami léčiv, anebo krmení či obalového skla na med. Vzhledem k provázanosti obchodu napříč všemi kontinenty bychom ovšem potřebovali křišťálovou kouli, umožňující dohlédnout na konec příběhu covid devatenáct.

Co zřejmě včelaře na rozdíl od průmyslu, služeb a zemědělců přímo neohrozí, je návrat zahraničních dělníků do jejich mateřských zemí. Protože včelaři, i ti z profese, většinou všechno odřou sami s vlastní rodinou. Protože když už mají dopsáno hlášení, zprávu, editoral, tak si nakážou mnohdy slovníkem svého otce: „Přestaň se flákat, vstaň a mazej dělat něco pořádnýho.“ Aby to bylo na včelnici co nejdřív možné v obvyklém módu, vám přeje