Ani naše včely nejsou ušetřeny nákaz, které se šíří světem. Když se například řekne kleštík Varroa, běží nám mráz po zádech. Kolik problémů včelám v posledních letech připravil. Tak jako současná pandemie v rámci lidské populace způsobená koronavirem není pravděpodobně poslední, tak ani varroóza nemusí být poslední pandemickou nákazou včel, která by se k nám z jiné části světa (v tomto případě z Indie) dostala.
V úvahu připadá několik různých typů organismů, ale soustřeďme se teď jen na skupinu roztočů. Ti způsobují včelám významné zdravotní problémy. U nás máme kromě kleštíka zhoubného (Varroa destructor) způsobujícího varroózu také roztočíka včelího (Acarapis woodi) žijícího ve vzdušnicích včel a způsobujícího akarinózu (akarapidózu). V úlech se dále vyskytují další druhy roztočů (jako například tzv. pollen mite, Melittiphis alvearius), kteří nezpůsobují včelám nějakou závažnější újmu.
Nicméně existuje ještě jeden rod roztočů parazitujících na včelách, který jim může způsobit fatální problémy. Jedná se o rod Tropilaelaps, žijící především v tropických oblastech Asie. Tady je nejvýznamnějším druhem hemofágní ektoparazitický Tropilaelaps clareae. Ten po krátké foretické periodě na dospělé včele proniká do buněk na plástu s plodem těsně před uzavřením víčka, kde se rozmnožuje. To způsobí rapidní úbytek jedinců ve včelstvu včely Apis mellifera. Existuje dlouhodobě obava, že by mohl být tento druh zavlečen do Evropy, ale také do USA a jinam, kde ještě není, a způsobit zde nedozírné škody na včelách.
Proto bude vhodné se s roztoči rodu Tropilaelaps stručně seznámit. Pandemie koronaviru covid-19 nás naučila nepodceňovat a včas vzít na vědomí informace o bezpečnostních rizicích. To platí nejen o virech, ale i o dalších z nějakého důvodu nebezpečných organismech, mezi něž roztoči rodu Tropilaelaps rozhodně patří. Dokonce jsou považováni pro včelu medonosnou Apis mellifera za nebezpečnější než samotný kleštík zhoubný (PaDIL Species Factssheet, 2020; Forsgren et al. 2008). Jde o potenciální hrozbu pro evropské a tím pádem i naše včely.
Pokud by se objevila nákaza roztoči Tropilaelaps spp., pak taková situace podléhá bezprostřednímu povinnému hlášení podle legislativy Evropské unie. Je nutné, aby naši včelaři brali na vědomí nebezpečnost těchto roztočů, měli elementární povědomí o tom, jak vypadají a jak je tedy poznat a jak postupovat v případě, že by se tu objevili.
O roztočích rodu Tropilaelaps existuje vcelku hodně literatury. Velká část publikací je zaměřena na identifikaci parazitů a ochranu včelstev před nimi. Také u nás existují zmínky o těchto potenciálních hrozbách. Například webová stránka Fascinovaný včelař poskytla už v roce 2008 hodně údajů o těchto roztočích. Ještě dříve upozornil na nebezpečí těchto roztočů O. Haragsim (2005). E. Dvořák připravil názornou powerpointovou prezentaci.
Rozsah tohoto článku neumožňuje podrobněji informovat o všech aspektech těchto potenciálně nebezpečných roztočů. Doporučuji se proto podívat do seznamu literatury na konci článku.
Taxonomie
Roztoči rodu Tropilaelaps patří do čeledi Laelapidae, nadčeledi Dermanyssoidea, podřádu Mesostigmata, řádu Parasitiformes a podtřídy Acari. Nadčeleď Dermanyssoidea zahrnuje hodně druhů, které si vytvořily vztah s jinými živočichy od komensalismu až k parazitismu (speciálně směrem ke včelám). Členové dvou čeledí Laelapidae (savečkovití) a Varroidae (kleštíkovití) z celkových jedenácti čeledí jsou parazity včel rodu Apis. Zaměříme se na čeleď Laelapidae. Tady z rodu Tropilaelaps jsou významné čtyři následující druhy (odlišeny morfologicky a biogeograficky):
Tropilaelaps clareae významně škodí na včelách Apis mellifera, A. dorsata, A. cerana a A. florea. Především o tomto druhu se uvažuje, že by se mohl v budoucnosti dostat až k nám. Proto je tento druh pro nás druhem modelovým.
Tropilaelaps mercedesae rovněž významně škodí na včelách A. dorsata a může také přenášet včelí viry. Tento druh byl nedávno vyčleněn z druhu Tropilaelaps clareae taxonomickou prací Andersona a Morgana (2007).
Tropilaelaps koenigerum škodí na včele Apis dorsata na Srí Lance.
Tropilaelaps thaii je druh, u něhož zatím není znám samec.
Tropilaelaps koenigerum a Tropilaelaps thaii zřejmě nepředstavují nebezpečí pro včelu medonosnou. Údaje o parazitaci jednotlivých druhů včel roztoči rodu Tropilaelaps se poněkud liší u různých autorů.
Poznámka: v tomto článku, pokud budu mluvit o rodu Tropilaelaps obecně, budu používat termín Tropilaelaps spp., jinak budu vypisovat jednotlivé druhy rodu Tropilaelaps, které budu mít zrovna na mysli.
Současné rozšíření
Rod Tropilaelaps je rozšířen v zemích tropické a subtropické Asie: Afganistán, Čína, Indie, Indonésie, Malajsie, Myanmar, Nepál, Pákistán, Filipíny, Jižní Korea, Srí Lanka, Thajsko, Vietnam a Papua Nová Guinea. Nové jsou nálezy z Afriky (Keňa a Jihoafrická republika), byť jsou poněkud problematické.
Diagnostika
Čeleď Laelapidae je charakterizována přítomností konstantního počtu článků na chelicerách a třemi páry štětinek na hypostomu. Peritremy jsou dobře vyvinuty. Tři páry končetiny jsou bez metatarsu. Tarsopalpální drápek je bi- nebo tridactyl.
Roztoči Tropilaelaps spp. se dají snadno odlišit od kleštíků Varroa. Délka jejich těla je mírně kratší. Tělo Varroa je také širší než delší (působí mohutnějším dojmem) a kleštíci se pohybují pomalu, zatímco roztoči Tropilaelaps spp. mají tělo protáhlé, štíhlejší se silně sklerotizovaným holoventrálním štítkem a pohybují se rychle. Diferenciální diagnostika na druhové úrovni je dobře uvedena v PaDIL Species Factssheet (2020). Anderson a Roberts (2013) poskytují podrobné informace o tom, jak identifikovat roztoče morfologickým (mikroskopickým) vyšetřením (identifikace na úrovni rodu je dobrá, na úrovni druhu může být ale obtížnější) a molekulárními metodami (PCR).
Metody kontroly použité při detekci kleštíků lze použít také ke sledování Tropilaelaps spp.: například se jedná o pravidelnou kontrolu včelstev, pravidelné vyšetřování měli, vyšetřování včelího plodu a rovněž použití doporučených akaricidů k diagnostice napadení.
Riziko pro včely
Roztoči Tropilaelaps spp. jsou ektoparaziti medonosných včel. Nemohou přežít déle než několik dní bez včelího plodu. Buďto zabíjejí včelí larvy, anebo brání jejich vývoji tím, že je připravují o potravu. Pokud je včela napadena během vývoje a přežije do dospělosti, může být fyzicky nebo fyziologicky poškozena. To může zahrnovat například kratší životnost; nižší tělesnou hmotnost; zmenšená a deformovaná křídla a nohy. Podrobné údaje o poškození včel dokumentují Phokasem et al. (2019).
Další nebezpečí tkví v tom, že také mohou šířit patogenní viry.
Základní informace o životním cyklu
Roztoči Tropilaelaps spp. mají podobné životní cykly jako kleštík Varroa destructor, ale kratší, což umožňuje populacím rychleji expandovat. Imaga roztočů vnikají do plástových buněk obsahujících larvy a reprodukce probíhá v zavíčkovaných buňkách plodu. Samice kladou 3–4 vajíčka na zralé včelí larvy. Zhruba po 12 hodinách se z vajíčka líhnou larvy, následují protonymfy, pak stadium deutonymfy. Následně dosahují roztoči dospělosti.
Délka vývojového cyklu Tropilaelaps spp. je přibližně jeden týden. Míra reprodukce je vyšší než u kleštíků Varroa.
Samci a samice roztočů se živí hemolymfou nedospělých včel, což včelu zbavuje nezbytné výživy (na rozdíl od Varroa nemohou ústní orgány Tropilaelaps spp. propíchnout kutikulu těla dospělých včel, takže jsou závislí na včelím plodu a nemohou přežít dlouho v jeho nepřítomnosti.
Riziko zavlečení
Roztoči Tropilaelaps spp. způsobují vážné poškození včelařství v celé Asii (Beverley2012). I když se zatím příliš nerozšířili mimo Asii, možnost jejich budoucího rozšíření dál (analogie s kleštíkem) lze považovat za významnou nově se vyskytující hrozbu pro včelařství světa (Anderson a Roberts 2013)⁕.
Nebezpečný je fakt, že časné příznaky napadení včelstva bývají většinou bez povšimnutí, přičemž růst populace roztočů je rychlý a vede k vysoké úmrtnosti včelstva (OIE 2018). Skutečnost, že roztoči Tropilaelaps spp. mohou přežít jen několik dní bez přístupu k včelímu plodu a vyskytují se u dospělých včel jen v malém počtu, pravděpodobně pomohla omezit jejich šíření. Obvykle jsou to totiž dospělé včely, které lidé přepravují ze země do země. Riziko nechtěné introdukce do nových zemí však není v žádném případě zanedbatelné. Dosavadní poznatky z chladnějších horských oblastí Nové Guineje indikují, že roztoči mohou přežít v mírném podnebí za předpokladu, že mají celoroční přístup k včelímu plodu, což může fungovat ve významných částech světa (Defra 2005).
V každém případě je třeba zabránit šíření zmíněných roztočů. Velmi významným prvkem je zákaz dovozu zásilek včel nebo včelstev ze třetích zemí (legislativa EU). Tato nařízení týkající se dovozu představují významnou obranu proti zavlečení Tropilaelaps spp. Podstatné je, aby se každý včelař řídil přijatou legislativou a prováděl pravidelné kontroly včelstev. Je totiž velmi důležité co nejdříve najít podezřelé roztoče. Pokud byste učinili takový podezřelý nález, pak je nutné co nejdříve uvědomit Státní veterinární správu. Ta zavede adekvátní opatření. Dále by podezřelí roztoči (dospělci nebo jejich larvy) měli být okamžitě zasláni do Národní referenční laboratoře pro zdraví včel při Státním veterinárním ústavu Olomouc k identifikaci. Podrobnosti včetně způsobu, jak roztoče konzervovat a zaslat, naleznete v materiálu „Infestace roztočem Tropilaelaps spp.“ (viz seznam literatury).
⁕Juraj Toporčák na mezinárodní konferenci Budoucnost evropského včelařství, která se konala 7. 3. 2020 v Bratislavě, upozornil, že se tento roztoč začíná v jihovýchodní Asii šířit do okolí mimo hranice svého původního výskytu, především z Indonésie.
Použitá a doporučená literatura:
Zde podávám přehled důležitých a aktuálních informačních zdrojů týkajících se rodu Tropilaelaps. Z těchto zdrojů jsem rovněž čerpal informace pro tento článek.
1. 1. Anderson D. L., Morgan M. J. 2007. Genetic and morphological variation of bee-parasitic Tropilaelaps mites (Acari: Laelapidae): new and re-defined species. Exp. Appl. Acarol., 43 (1), s. 1–24.
2. 2. Anderson D. L., Roberts J. M. K. 2013. Standard methods for Tropilaelaps mites research. J. Apicultural Res., 52 (4), s. 1–16.
3. Defra. 2005. Tropilaelaps: parasitic mites of honey bees. London, UK, Department for Environment, Food and Rural Affairs, 14 pp.
http://adlib.everysite.co.uk/adlib/defra/content.aspx?doc=139796&id=139797
4. Dvořák E. Tropilaelaps sp. Powerpointová prezentace. https://slideplayer.cz/slide/3321238
5. Varroa má bráchu, taky z Asie – Tropilaelaps. Fascinovaný včelař (webová stránka). 2008:
http://ovcsvpardubice.blog.cz/0810/varroa-ma-brachu-taky-z-asie-tropilaelaps
6. Infestace roztočem Tropilaelaps spp. EU RL for honey bee health, Translated by NRL for honeybee health at SVI Olomouc.
https://www.svscr.cz/wp-content/files/zvirata/Tropilaelaps_For_beekeepers_CZ_fin.pdf
7. Beverley C. 2012. Tropilaelaps infestation of honey bees. CABI, Nosworthy Way, Wallingford, OX10 8DE.
https://www.cabi.org/isc/datasheet/109538
https://www.cabi.org/isc/datasheet/55051
8. Colin M. E. Tropilaelapidosis on Apis mellifera. In: Colin M. E. (ed.), Ball B. V. (ed.), Kilani M. (ed.). Bee disease diagnosis. Zaragoza. CIHEAM, 1999, s. 143–146 (Options Méditerranéennes, Série B. Etudes et Recherches; n. 25).
http://om.ciheam.org/om/pdf/b25/99600244.pdf
9. Colin M. E. Generalities on the mites present on honeybees. In: Colin M. E. (ed.), Ball B. V. (ed.), Kilani M. (ed.). Bee disease diagnosis. Zaragoza. CIHEAM, 1999, s. 117–120. (Options Méditerranéennes, Série B. Etudes et Recherches; n. 25). Course on Bee Disease Diagnosis, 1997/05/s. 19–30, Tunis.
http://om.ciheam.org/om/pdf/b25/99600242.pdf
10. Forsgren E., Miranda J. R. de, Isaksson M., Wei S., Fries I. 2008. Deformed wing virus associated with Tropilaelaps mercedesae infesting European honey bees (Apis mellifera). Exp. Appl. Acarol., 47 (2), s. 87–97.
11. de Guzman L. I., Williams G. R., Khongphinitbunjong K., Chantawannakul P., 2017. Ecology, Life History, and Management of Tropilaelaps Mites. J. Econ. Entomol., 110 (2), s. 319–332.
12. Haragsim O. Včelí úl – roztočů ráj. Moderní včelař, 2005, č. 2, s. 3
13. Chantawannakul P., Ramsey S., van Engelsdorp D., Khongphinitbunjong K., Phokasem P. 2018. Tropilaelaps mite: an emerging threat to European honey bee. Current Opinion in Insect Science, Volume 26, s. 69–75.
14. Lei J., Liu Q., Kadowaki T. 2019. Honey bee parasitic mite contains the sensilla-rich sensory organ on the foreleg tarsus expressing ionotropic receptors with conserved functions. Frontiers in Physiology, 10, Article 556. http://www.frontiersin.org
15. Mortensen A. N., Burleson S., Chelliah G., Johnson K., Schmehl D. R., Ellis J. D. 2014 (Revised April 2019): Tropilaelaps spp., Entomology and Nematology Department, University of Florida.
http://entnemdept.ufl.edu/creatures/MISC/BEES/Tropilaelaps.htm
16. OIE Terrestrial manual 2018. Chapter 2.2.6. Infestation of honey bees with Tropilaelaps spp.
http://www.oie.int/en/our-scientific-expertise/reference-laboratories/list-of-laboratories/
17. PaDIL Species Factssheet. 2020. Asian bee mite. Australian Biosecurity.
http://www.padil.gov.au/pests-and-diseases/pest/main/136501/13097
18. Phokasem P. de Guzman L. I., Khongphinitbunjong K., Frake A. M.. Chantawannakul P. 2019. Feeding by Tropilaelaps mercedesaeon on pre- and post-capped brood increases damage to Apis mellifera colonies. Scientific Reports, volume 9, 13044 (2019). https://doi.org/10.1038/s41598-019-49662-4
19. Pettis J. S., Rose R., Lichtenberg E. M., Chantawannakul P., Buawangpong N., Somana W., Sukumalanand P., Vanengelsdorp D. 2013. A Rapid Survey Technique for Tropilaelaps Mite (Mesostigmata: Laelapidae) Detection. J. Econ. Entomol. 106 (4), s. 1535–1544. http://dx.doi.org/10.1603/EC12339
20. Piccolomini A. Tropilaelaps mites. State Entomologist and Apiary Inspector.
21. Tropilaelaps. Wikipedia. https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Tropilaelaps&oldid=922813310
22. Tropilaelaps mites. https://beeaware.org.au/archive-pest/tropilaelaps-2/#ad-image-0
