ještě, že už zase píšu Moderního včelaře. Ta úleva. Jak vrcholila práce u včel, trávila jsem čas od předání minulého čísla tiskárně do dneška ve společnosti kuřáku. A to je právě ono.
Moje utrpení začíná u sirek. Pravidelně zvlhnou, a když už se mi podaří škrtnout, poté, co jsem několik sirek zlomila, sfoukne mi plamínek vítr. Neraďte mi, že mám držet sirku hlavičkou dolů a chránit ji dlaní. Zhasne i tak. Když roužnu obyčejný kapesní zapalovač, pravidelně se při snaze dopravit plamínek dovnitř k náplni spálím, protože je krátký. Pořídila jsem si také krbový zapalovač s dlouhým krkem. Nevěřili byste, kolik jich na stanovišti přestane fungovat.
Vykřesat plamínek je pouhopouhý začátek. Pokud se mi to podaří, ukáže se, že karton z vajíček, údajně nejskvělejší náplň, také navlhnul. Vzít si ze spíže nový se mi úplně vykouřilo z hlavy.
Takže jsem se vydala ke hromádce ztrouchnivělého dřeva. Jak jsem v ní štrachala, abych vyhrabala co nejsušší troud, sáhla jsem si na ježka. To nevymyslíš.
Onehdy jsem byla tak zoufalá, že jsem do kuřáku dala štipíček Pepa. Omlouvala jsem se včelám horem dolem, což jsem si mohla odpustit. Kvůli šetrnosti mi ten zatracený kousek propadl na dno kuřáku a byla jsem tam, kde na začátku.
Hrdost šla stranou a s prosíkem jsem se vydala za mužem. Ten sice kuřák posléze s jadrným nadáváním zprovoznil, ale zase jsme pak pro čoud chrchlali, jak staří tuberáci. Mohla jsem se vzteknout. A kuřák se mi málem pomstil. Ve chvíli, kdy jsem už žádnou zradu nečekala.
Narazila jsem totiž na reportáž o zen budhistickém klášteru Plum Village ve Francii, kde si civilizací zničení zoufalci léčí nervy prací na zahradě. Zdalipak je součástí terapie chov včel, napadlo mě. Kdyby jo, to by byl článeček. Takže hbitě na www.plumvillage.org a prolistovat galerii, jestli by tam nebyla fotografie úlů. Hleďme, tady mají snímek kuřáku. Má to tvar jako kuřák, na boku je držák jako u kuřáku, vršek kryje poklička s dírkami, asi zen budhistické pojetí průduchů. Vážení, nebyl to kuřák, leč nádoba na fermentaci sójové pasty. Ještě, že jsem na to přišla včas a nenapsala Moderního včelaře, jak na té farmě včely vracejí lidem duševní rovnováhu. To by se dýmáci celého světa potrhaly smíchy.
Nedivte se proto radosti, kterou právě prožívám v redakci nad prvními větami nového čísla, na sto honů vzdálená od „pomůcky“ každého včelaře, bez které by včelaření nebylo prý tak snadné.
