Jaký je podle vás největší problém zdejšího včelařství?
České včelařství rozhodně nemá pouze jeden velký problém. Je jich mnoho a těžko říct, který je největší. Jedním z nich je určitě krajina, ve které včelaříme. A způsob, jakým v ní hospodaříme.
Jaké vidíte řešení?
Určitě bychom měli omezit chemizaci nejen zemědělství, ale také lesního hospodářství. Poslední dobou přibývá případů, kdy včelaři sledují příznaky otrav na lesních stanovištích, na nichž lze vyloučit dolet včel na zemědělsky využívané plochy. Nejen včelám by pomohla pestřejší krajina s menšími rozlohami polí a větší pestrostí osévaných plodin. Krajina s kvetoucími loukami, remízky a mezemi. Bylo by však falešné ukazovat pouze na ty „velké“. Přispět totiž může každý, kdo vlastní sebemenší kousek půdy. Nemusíme ji ani osévat pro hmyz atraktivními rostlinami. Stačí málo – například méně častým sečením trávy přispějeme k tomu, že se v našem okolí bude obecně hmyzu, nejen včelám, dařit mnohem lépe. Nad tím by se měly zamyslet jak místní samosprávy, tak vlastníci průmyslových areálů. Nejen že by ušetřili za údržbu zelených ploch, ale přispěli by tak ke zlepšení životních podmínek pro velkou škálu hmyzu. Požadovat po zemědělcích, aby na polích vytvářeli kvetoucí biopásy a přitom před domem vyžadovat krásně střižený, jednolitě zelený anglický trávník je pokrytecké. Vždyť pampeliška, sedmikráska, jetel či bodlák do trávníku přeci patří.
Měl by být podle vás chov včel spojený s povinným základním kurzem?
Ne. Zastánci této myšlenky se ohánějí například mysliveckými zkouškami. Toje ale úplně něco jiného, protože myslivci používají k naplnění své zájmové činnosti zbraně, takže tam jde o život. Nicméně je nutné připustit, že se včely některých „chovatelů“ pro své okolí stávají zbraněmi hromadného ničení, nelze to ale srovnávat. Musí snad chovatelé slepic, králíků či koz absolvovat nějaké kurzy?
Je snad přirozené, že chci-li v jakémkoliv oboru dosáhnout úspěchu, byť se mu věnuji jen jako koníčku, měl bych se v něm vzdělávat. Veterinární zákon v § 4, odstavci 1 chovateli, včelaře nevyjímaje, jasně ukládá jeho povinnosti. Každý, kdo si ho přečte, zjistí, že bez soustavného vzdělávání a seznamování se s novinkami to v oboru nejde. Obávám se však, že drtivá většina včelařů uvedený zákon nikdy nečetla a možná ani netuší, že něco takového existuje. Není potřeba vytvářet další nařízení a předpisy. Úplně by postačilo dodržovat zmíněný zákon. Jak ale může dodržování veterinárního zákona vymáhat někdo, kdo se bojí včel; ano, i s takovým veterinárním inspektorem jsem se setkal.
Co si myslíte o dotaci 1.D?
Dotace nečerpám. Žádné, tedy ani 1.D. Má-li však být tato dotace odměnou včelaři za opylovatelskou činnost jejich včelstev, považuji ji za obrovský výsměch, protože jejich práce je značně podceněna.
Přes svůj postoj se domnívám, že by se měl systém výplaty 1.D změnit. Rozhodně by měla být vyplácena za vyzimovaná včelstva, řekněme k 1. květnu daného roku, jelikož jen taková včelstva v aktuální zemědělské sezoně opylí plodiny a ovocné stromy. Včelstvo vytvořené v červnu už práce v daném roce moc neodvede a není dokonce ani jisté, že přezimuje a odvede ji napřesrok.
Veškerou administraci, výplaty a kontroly by měl provádět přímo Státní zemědělský a intervenční fond. Při možnosti elektronického hlášení stavu včelstev v tom nevidím žádný problém. Zjednodušeně řečeno: jedno zatržítko, zda dotaci požaduji či nikoliv, a jedna kolonka na vepsání čísla účtu navíc. Možná někdo namítne, že je již starší, počítačům a internetu nerozumí. Ano, uznávám. Ale pak je na místě se zamyslet nad tím, kde se stala chyba, že mu nejsou v této věci ochotni pomoci potomci, případně někdo z včelařského spolku. Včelaři se mezi sebou oslovují „příteli“ a mezi přáteli je přeci normální si navzájem pomáhat...
A co tzv. evropské dotace?
Jak už jsem uvedl výše, nečerpám vůbec žádné dotace. Jsem hrdý na to, že vše, co jsem si do včel pořídil, bylo výhradně z prostředků, které jsem získal vlastním úsilím a prací mých včelstev. Neodsuzuji však toho, kdo dotace čerpá. Své přesvědčení nikomu nevnucuji. Odpověď, zda dotace pobírat nebo ne, si musí srovnat v hlavě každý sám. Podle mě jakákoliv dotace křiví nejen podmínky na trhu, ale mnohdy i charaktery lidí. Před časem mě pobavil dotaz ve spolkovém časopisu. Dva včelaři si koupili medomet takříkajíc napůl a dotaz zněl, jak to udělat, aby dotaci mohl čerpat každý z nich. Taková otázka by snad ani neměla být zveřejněna. Takže pokud bych měl navrhnout nějakou změnu, tak bych dotace jednoduše zrušil. Výjimku bych snad učinil u vzdělávání a propagace oboru.
Zastavme se u daňového zvýhodnění hobby včelařů s počtem do 60 včelstev vůči
profesionálním včelařům, jejichž jednu organizaci reprezentujete.
To je poněkud citlivé téma a je málo pravděpodobné, že zde nastane shoda. Žádný systém není nikdy zcela spravedlivý, a to platí i zde. Profesionální včelař musí platit daně a pojištění. Na druhou stranu zájmový včelař si vše musí koupit za již zdaněné peníze a nemůže si odečítat ani náklady, ani DPH.
Myslím si však, že pokud by zájmoví včelaři nesráželi cenu včelích produktů zbytečně dolů a férově dodržovali nastavená pravidla, hledala by se společná řeč mezi oběma skupinami mnohem snáze. Argument, že je chov včel pro mě pouze koníček a že svůj čas nepočítám, je opravdu hloupý. Je potřeba myslet na to, že jsou lidé, kteří se včelařinou živí, včetně jejich celé rodiny a není fér ztěžovat jim podmínky na trhu.
Kromě výše uvedených finančních záležitostí se mezi včelaři diskutuje specificky české legislativní zakotvení povinné plemenitby pouze jednoho plemene včel, a sice včely medonosné kraňské…
S rasovou čistotou jsme v Evropě 30. a 40 let 20. století udělali tragickou zkušenost. Jakkoli se netýkala včel, měli bychom se z ní poučit.
V přírodě je vše založeno na nadbytku a rozmanitosti. Jednotlivé druhy a kmeny se přirozeně potkávají a vznikají nové varianty. Ty méně povedené neuspějí a přirozeně vymizí, ty povedené se naopak prosadí. To je naprosto přirozené a smysluplné. Myslet si, že něco zakonzervuji, je mylné a zcestné.
Možná se to někomu nebude líbit, ale naší výhodou může být to, že se přes nás mnohokrát převalila vojska a válečníci nejrůznějších kmenů a národností tu zanechali svou genetickou informaci. Pominu-li utrpení a ponížení znásilňovaných žen, byl to přínos. Tím nezastávám dovozy kde čeho, a odkudkoliv. To je rovněž proti přirozenému vývoji. Ukotvit to ale v zákoně je holý nesmysl. Otázkou je, zda v tomto případě jde prvořadě o plemenitbu včely, jestli to není něco úplně jiného. Že by třeba peníze…?
Další aktuálně probírané téma je monitoring varroózy.
Otázkou je, o který monitoring jde. Pokud myslíte ten nařízený ze zimní měli, považuji ho za nesmyslný přežitek bez jakékoliv vypovídací hodnoty, který by měl být zrušen. Dám vám příklad. Podle výsledků ze začátku roku 2019 byl stav napadení varoózou lepší než v roce předchozím. Loňský rok měl být podle nich z pohledu varroózy bezproblémový. Opak byl pravdou. Úhyny včelstev na varroózu začaly již koncem léta 2019 a v následné zimě 2019–2020 dosáhly v některých oblastech více než 90 % včelstev. To jasně ukazuje, že napadení včelstev roztočem Varroa destructor bylo mnohem vyšší, než jaké mělo být podle výsledků vyšetření zimní měli na začátku roku 2019. Mnoho včelařů jim však slepě důvěřovalo a jejich včelstva na to doplatila.
Včelaři by konečně měli pochopit, že monitoring varroózy je potřeba provádět individuálně u jednotlivých včelstev, a to již od června, a je-li to třeba, tak bezodkladně provést vhodný zásah. Souhrnný výsledek ze všech včelstev na stanovišti v lednu či únoru jsou nám opravdu k ničemu. Pokud si však někdo své včelaření bez vyšetření zimní měli nedokáže představit, rozhodně bych mu v tom nebránil. Ať si ho klidně nechá udělat – dobrovolně, a hlavně za své peníze.
Jaký je váš názor na soudobou podobu nařízené léčby a tlumení včelích nemocí?
Mám za to, že k zajištění dobrého zdraví našich včelstev naprosto stačí dodržovat již zmíněný Veterinární zákon. I Metodika kontroly zdraví a nařízené vakcinace, včetně příručky pro chovatele včelstev, loni doznala značných změn k lepšímu, nicméně pár věcí by si v ní ještě změnu zasloužilo. Nic víc není potřeba vymýšlet a nařizovat. Pokud bych mohl navrhnout ještě nějakou smysluplnou změnu, tak by to bylo zrušení podpory začínajících včelařů. A také by se měla výrazně zvednout cena oddělků a včelstev, aby ti, kteří nejsou schopni svá včelstva řádně ošetřovat, udržet v dobré kondici a při životě, si jejich další nákup rozmysleli a nekomplikovali svým „chovatelským umem“ život těm ostatním...
V naší anketě také zjišťujeme, co si její respondenti myslí o podmínkách biochovu včel v České republice, zvláště ve srovnání s podmínkami v jiných zemích Evropské unie, které se mohou lišit?
Je s podivem, že oproti ostatním unijním zemím jsou u nás pro biovčelaře mnohem přísnější. V podstatě nastolují v naší republice jen málokde splnitelné podmínky. Přitom legislativa by v rámci Evropské unie měla být pro všechny stejná. Asi platí, že poturčenec je horší Turka.
Kdo byl podle vás největší včelařskou osobností dějin a proč?
Je těžké říci, která ze včelařských osobností je ta největší. Určitě by se jich dost našlo i mezi našimi současnými včelaři. Je ale tak nějak zvykem mluvit až o těch mrtvých. Tak vzpomenu třeba Filipa Terče, zakladatele moderní apiterapie. Měli bychom být hrdí na to, že se narodil u nás. A určitě bychom měli apiterapii věnovat více pozornosti, vždyť od včel můžeme dostat mnohem vícenež pouze med.
Závěrečná otázka: Proč se zajímáte o chov včel?
Včelaření má v naší rodině tradici již po několik generací, a to z obou stran mých rodičů. Tomu ale nepřikládám nějaký zvláštní význam. Přestože se odmala pohybuji mezi včelami a jsem odkojen medem, byla má cesta k vlastním včelstvům docela dlouhá. Vedla přes touhu vyrábět vlastní medovinu, což mělo v rodině také určitou tradici. Vztah k přírodě a biologii jsem měl od dětství, nicméně otec mě směřoval k technice, u které jsem profesně skončil. Včelařina je pro mě návratem k přírodě, abych zůstal, jak říkám, v přetechnizované době člověkem. Je to práce, která mi dává smysl a přináší odpočinek.
