Až na světlé výjimky, samozřejmě. Zatímco se vloni při pohledu do medníku naše srdce smála, tentokrát spíš zbyly oči pro pláč.
S první jarní snůškou, často založenou na řepce, to ještě šlo. Ale, kdo má včely na horách a je závislý na medovici, tomu se nedařilo. Déšť smyl medovici, takže včely jen paběrkovaly po lukách a na mýtinách, navíc ještě v pauzách, kdy mohly vylétnout, protože zrovna pár minut nepršelo. Co si přinesly, to si snědly, zavřené v úlech. Tento neblahý stav neminul ani mě se včelstvy u Volar na Šumavě. Protože jsme si o svém medovém neštěstí telefonovali se členy redakce, tak vězte, že med nebyl ani na druhém konci republiky v Beskydech. Něco přinesly včely z lip. Na mém druhém stanovišti u jihočeských Netolic ovšem jen tak málo, že jsem jim těch pár věnečků medu v plástech nechala. Nebyla jsem sama, kdo uprostřed léta, místo, aby v medárně točil medometem, rozpouštěl kila a kila cukru do krmítek.
Kdo včelaří jen pro radost ze včel, a ne kvůli medu, jak často v poslední době slýchávám, tak se nermoutí. Ale my, povrchnější chovatelé, co máme ambici mít med v zimě alespoň do čaje, úspěch jsme neslavili. Ani nechci domýšlet, jak jsou na tom včelaři-farmáři, pro něž je chov včel živobytím. Ti sice zhodnocují včelaření na více rovinách, než je jen prodej medu, ale přesto.
Mimochodem, moje šumavské včely kvůli problémům se snůškou ani nevystavěly dílo na nových mezistěnách. Kde by také na tvorbu vosku vzaly energii. Jediné, co jsem si z úlů letos přinesla domů, byla ještěrka z varroadna pečlivě mumifikovaná propolisem. A tu jsem ještě někde ztratila.
Nezbývá než medný výnos 2020 oplakat, vzít si do ruky Moderního včelaře a v klidu a míru očekávat běh sezony příští. Držíme vám i sobě palce, aby byla tiptop.
P. S.: Prosím, napište nám na redakce@psnv.cz, jak jste na tom byli s medem vy. Rádi bychom tuto anketu uveřejnili v příštím čísle.