Na silvestra 2014, kdy se u nás doma objevili Petr Texl a Lukáš Prýmas s nabídkou pustit se hned od prvního ledna do práce na tomto časopise, si dobře vzpomínám. Sice už bych nedala dohromady, co měli na sobě a jestli byly na stole krekry nebo jablka, ale přesně si vybavuji radost, že si na mě vzpomněli.
Práce na „MV“ mě dodnes nepřestala bavit. Zdali to se mnou baví vás, ví bůh. Sobecky doufám, že jsme nalezli alespoň trochu společnou řeč. Myslím si totiž, že se vy i já nejraději probíráme něčím novým, anebo znovu objeveným. Někdy to pravda přeháním, když se dívám svrchu na jakési téma s tím, že už jsme o něm psali tehdy a tehdy. Kolega Texl mě pak umravní, že časopis je proto časopis, že může psát opakovaně o tom samém, neboť vše doznává v běhu doby změny.
Mimochodem teď mi docvaklo, že celý čas používám u editorialu stejnou fotku a také moje tvář doznala změny, žel takové, jež žádnou ženu netěší. Slibuji, že jakmile covid dovolí, vydám se do fotoateliéru, abych byla up to date.
Ale zpět k opakováním. V redakci se snažíme o kompromis: psát o konstantách z jiného pohledu a očima různých autorů. Zlatým hřebem ale pořád je, objeví-li se něco dosud netušeného, o čem lze napsat. Jako byl fakt, že se kleštík živí tukovým tělískem. Anebo všechna ta převratná zjištění z biologie včely plynoucí z genetického výzkumu.
Jak známo, každý objev s sebou nese další otázky a otevírá zatím netušenou problematiku. To je naše ctižádost pro rok 2021. Vzbudit ve vás čtenářích zvědavost, co ještě včelí svět skrývá. A inspirovat spolupracující autory, často vědce, aby pro Moderního včelaře hledali a předkládali odpovědi na otázky dané články. Kéž bychom tuto ambici naplnili. Když se to podaří, tak se příští rok vydaří.