Vzpomínání na začátky rozvoje chovu matek na Moravě před 45 lety

Tak jako se zkoušely stále dokola nové úly a vedly se velké pře o tom, který je ten nejlepší, začaly se tajně dovážet včelí matky kraňského plemene, hlavně z Rakouska, a vedly se velké debaty, které jsou nejlepší. Jestli místní nebo ty jiné.Vedly se spory o aklimatizaci a vlastnostech jako jsou rojivost, mírnost a další. Včelaři stáli před několika problémy. Kde vzít tu nejlepší včelu do našich podmínek a pak ji co nejrychleji rozšířit a zároveň udržet její plemennou či kmenovou čistotu? Také já jsem se dostal do víru zkoušek, hledání a sporů. Přece – co včelař, to výzkumník. V té době zkoušel, porovnával a také rozchovával včelu kraňského plemene známý a zkušený chovatel včel a matek přítel farář E. Tocháček. Choval hodně včelstev a s kraňkou měl několikaleté dobré výsledky, jak ve výnosech, tak také v doprovodných vlastnostech jako jsou mírnost, nerozbíhavost, dobrý stavební pud a udržitelnost rojivé nálady. Spolu s MUDr. Handlem jsme se rozhodli jej navštívit, abychom viděli vše na vlastní oči. Jako klasický správný výzkumník jsem začal s úlovou otázkou. Moc jsem toho tenkrát neřekl, jinak by mě nejspíš vyhodil. Pak diplomaticky přešel k problematice chovu a plemenářské práci. Prý ztratil výzkumem úlové otázky 40 důležitých let života, než poznal, že úl med nepotí, a ukázal mi velkou hromadu už nepoužívaných úlů. Jemu vděčím, že mně přesměroval na specializaci chovu matek a také mi daroval první plemenný materiál k vyzkoušení.

Okrskové chovy

V té době už včelaři v Doubravici a okolí s přítelem Pernicou viděli cestu pokroku v čistém chovu jedné linie. Odzkoušeli si kmen včel z oblasti Jeseníku a nazvali jej Meluzínka. Později jsem měřením morfologických znaků zjistil, že tento kmen má kraňskou plemennou příslušnost. Pro zajištění co nejčistšího chovu se rozhodli pro tzv. okrskový chov matek, který propagovali i mimo svůj okrsek. Včelaři z Boskovicka, jako sousedé včelařů z Doubravice a okolí, se připojili k tomuto projektu a založili vlastní okrskový chov s výchozím plemenným materiálem kraňky od přítele Tocháčka a kraňky z rakouského výzkumného včelařského ústavu v Lunz am See. Centrem chovu se stal včelín na Oboře u přátel Krále a ing. Škrly. Obě organizace měly ze založení okrsků prospěch ve vzájemné pomoci k čistotě páření matek mezi kmeny kraňského plemene. V tomto centru se zrodil chov se snahou vypracovat takové progresivní metody, aby i na menších včelínech bylo možno odchovat co nejvíce matek. Současně se zde vytvořilo školicí středisko pro zájemce o chov. Odtud si chovatelé odebírali plemenný materiál, matečníky před líhnutím a neoplozené i oplozené matky. Aby se zaručila co nejširší základna kvalitních trubců, bylo snahou organizátorů co nejrychleji vyměnit matky nejen v celém chovatelské okrsku, ale i za jeho hranicemi. Byl založen další okrsek – Kunštát s plemenným materiál Peschetz.

Nejdůležitější byl stoupající zájem o výměnu nových matek, které se všude osvědčovaly. Zůstával jen problém kapacit chovů. Do této doby byl velkochovatel i ten, kdo odchoval aspoň 20 oplozených matek. Pro uspokojení poptávky bylo zapotřebí specializovat větší včelaře na chov s kapacitou aspoň 100 oplozených matek. Pro zlepšení organizace chovu matek se rozhodli včelaři na Blanensku a začali podporovat vytváření dalších chovatelských okrsků, organizovat kurzy chovu matek a přednášky.

    K progresivnějším metodám chovu

Už dříve se na Oboře začaly vyvíjet takové metody chovu, které by umožnily zvýšit počet odchovaných matek bez potřeby nárůstu včelstev, ztráty medu, plástů nebo i včelstev při tradičním způsobu chovu v osiřelcích a na proužcích. Zkoumání bylo rozděleno:

• na způsob odchovu neoplozených matek včetně využití matečníků;
• osazování neoplozených matek buď do malých oplodňáčků nebo sekcí s minimem včel (10 dkg) na jedno použití nebo
• způsob plemenáčkový, který měl sice větší nároky na množství včel, ale zase mohl být v provozu celou sezonu.

 

Zkušenosti ukázaly, že stačí plemenáček minimálně o ploše jednoho plástu 39 × 24 cm. Aby včelstvíčko mělo přirozený prostor, byl nejvhodnější půlený rámek spojený nahoře na vidličku (tzv. Antesův rámek). Na začátku sezóny se mohly vložit do včelstva jako rámky 39 × 24 cm k zakladení. Při potřebě osazení plemenáčků byl rámek rozdělen tak, že každý plemenáček dostal jednu půlku s líhnoucím se plodem a druhou se zásobami. Oproti malému oplodňáčku měl tu výhodu, že se mohl po vychycení oplozené matky vložit další matečník a tím bylo včelstvíčko využito po celou chovatelskou sezonu.

Přesto, že se o chovu matek říká, že je poezií včelaření, pro svoji složitost a mnohdy nepřízeň klimatických podmínek, se do chovu moc nikdo nehrnul. Bylo zapotřebí vyvolávat stále radost z každého úspěchu a nadšení. Hlavně vyšší výnosy, mírnost a další kvality nových matek se prosazovaly samy.

Chov při matce

V minulosti, ale i dnes, je známou skutečností, že si někdy včely narazí matečníky na převěšeném plodu do medníku nebo si při tiché výměně odchovají budoucí matku při matce. Napadlo mě, proč nevyužít těchto schopností, a tím možností v plné chovatelské sezóně k chovu při matce. Začal jsem zkoušet mezi převěšený plod vkládat série matečníků s larvičkami. Z počátku jsem mateří misky vyráběl tradičně z vosku, pak jsem objevil možnost chovu v miskách z plexiskla.

Příprava včelstev pro přijetí série byla dvojí za předpokladu dodržení obecně platných zásad – kvalitních, silných a zdravých včelstev jako pro každou jinou metodu.

a) Při raném chovu jsme vytvořili tzv. startér.To znamenalo vybranému silnému včelstvu, kde bylo hodně mladušek (krmiček), odebrat matku se dvěma plásty s plodem a utvořit oddělek. Z dalších plástů s otevřeným plodem jsme včely smetli do úlu a plásty rozdělili do medníků včelstev, které jsme připravovali jako chovná. V původním včelstvu zůstaly včely bez otevřeného plodu, do kterých byla vložena série s larvičkami na třech laťkách. Druhý den byly naražené matečníky překládány do připravených včelstev k chovu při matce v medníku.

b) V době, kdy se nasazovaly medníky, byla vybrána nejsilnější včelstva jako chovná. Do medníků byly převěšeny tři až čtyři plásty s plodem, a to tak, aby vložené série s jednou laťkou s 10 až 15 přijatými matečníky ze startéru měly z jedné strany zavíčkovaný plod, který zaručuje potřebnou teplotu pro zdárný vývoj matečníků a z druhé strany plást aspoň ze třetiny otevřeného plodu, který přitahuje kojičky k přidaným matečníkům. Přípravu chovných včelstev provádíme o den dříve.

Za dva dny můžeme vložit další laťku s přijatými matečníky k chovu, a pokud včelstvo dobře krmí stávající matečníky, můžeme za další dva dny vložit další laťku. Mezitím jsou matečníky první laťky série už zavíčkovány a mohou se vložit do termostatu, čímž se uvolní místo pro novou sérii. Tak to může jít kontinuálně celou sezónu podle potřeby. Během týdne, podle nálady včelstev, lze startér vynechat, vrátit oddělek s původní matkou zpět a další přelarvené misky vkládat přímo do medníků. Nové mateří misky je potřeba dát do včelstva k přijetí aspoň den před přelarvením. Pozná se to tak, že včely okraj misky potáhnou voskem. K udržení dobré nálady v chovu při matce je zapotřebí každých 14 dní převěsit aspoň jeden plást s otevřeným plodem k sérii, v případě omezení snůšky podněcovat chovná, ale i trubčí včelstva, nejlépe medným roztokem. Také nezapomenout průběžně při vkládání nové sérii překontrolovat, zda není naražen matečník na otevřeném plodu vloženého plástu. Do této doby se chovaly matky pouze v osiřelcích. Novou metodou se získaly nejenom nové matky, ale nedocházelo ke ztrátám na medné produkci. Z těchto důvodů se tato nová metoda zalíbila i včelařům, kteří se obávali hlavně ztráty medu a včelstev.

Využití misek z umělých hmot

Metodou přelarvováním jsem se vyhnul ničení pěkných plástů řezáním proužků, izolaci plemenné matky na plástu za účelem získání plemeniva, která byla často vystavena nebezpečí výměny. Líhnoucí se larvičky byly ve včelstvu k dispozici skoro vždy.

Jednou jsem našel v oplozovací sekci vystavěné včelí dílo na plexiskle v řezu, takže bylo dobře vidět do buněk z podélném řezu z boku. Tak jsem mohl pozorovat celý vývoj včely od vajíčka přes larvální vývoj až po vylíhnutí včel a dokonce i ukládání pylu a medu. To mě přivedlo k nápadu, že by včely mohly matečníky ochotně stavět i na plastových umělých matečníkových miskách. Po zkouškách z dentakrylem a plexisklem v porovnání s voskovými miskami jsem zjistil, že přijímání larviček bylo stejné, navíc se po vyčištění a desinfekci mohly misky z umělých hmot používat opakovaně. Tenkrát to byla světová novinka. Až za rok se objevila zpráva v zahraničí jako objev, že včely dokáží stavět matečníky na určitých umělých hmotách. Dnes je to běžná praxe. Dokonce jsem získal v Kanadě na Apimondii u čínského stánku půlené mateří misky jako schránky pro mateří kašičku, kterou zasílají čerstvou, zmraženou po celém světě.

Pak už byl krůček k dokončení celé chovné linky, kdy matečník hned po zavíčkování putoval do baterie klícek z natáček k dalšímu vývoji v termostatu až do jeho použití buď těsně před líhnutím matky do plemenáčků nebo vylíhnutá matka po označení z termostatu byla přidána do oplozovacích úlků nebo zaslána včelařům k oplození na jeho včelnici. Tím se značně zjednodušila a zrychlila celá cesta chovu matek a dnes odborně řečeno, zvýšila se produktivita i produkce.

Inspirace na Kavkaze

Zájem o kvalitní matky se zvyšoval nejen v okrsku Boskovicka, ale i mimo něj. Přesto, že se produkce oplozených matek jen na Oboře za krátkou dobu zvýšila na více než 100 za rok, bylo to málo.V ústřední chovatelské komisi v Praze se začalo uvažovat o potřebě vybudování plemenné a chovné stanice pro ČR, ale nebylo s kým a kde. Byl sice založen velkochov matek při velkovčelařském provozu státního statku v Tachově, ale to nestačilo. A tak jsme se v roce 1970 rozhodli s ing. Zachovalem (z velkého nadšení a se zkušenostmi, které jsme měli) nějaký velkochov založit. Když jsme slyšeli a četli, že existuje obrovský chov na Kavkaze s roční produkcí až 120 000 oplozených matek, rozhodli jsme se v roce 1971 navštívit Kavkaz, abychom získali inspiraci. Poznali jsme luxusní snůškové podmínky s minimálními ztrátami při oplozování matek v jednoduchém plemenáčovém systému. Po vychycení kladoucí matky byl ihned přidán matečník. To byl celý zázrak. Nádherná příroda od přímořské oblasti až po zasněné hory. Byl to pro nás zážitek, že bychom tam i zůstali. Pro naše rozkolísané klimatické podmínky v Česku jsme usoudili, že je tento způsob málo využitelný.

Naše další cesta za poznáním vedla do firmy Piána v Itálii, známé chovem až 25 000 matek vlašského plemene ročně. Situace podobná jako na Kavkaze – dobré snůškové podmínky s ustáleným teplým počasím s minimálními ztrátami v plemenáčovém systému.

Budování chovu v Jabloňanech

Naše klimatické podmínky (a tím také snůškové) jsou podstatně horší, nestabilní, ztráty při oplozování ve špatné fázi jsou až 50 %. ČSV neměl dostatek odvahy se do budování plemenného chovu pustit. Přesto jsme se v roce 1972 rozhodli opustit svá výhodná zaměstnání a jít do nejistých podmínek budovat a provozovat plemenný chov matek sami. Přemluvili jsme místní JZD v Jabloňanech, že vybudujeme z rozpadlé drůbežárny včelín a chovatelskou stanici se světovým jménem. Jako základ jsme vložili do chovu svá vlastní včelstva, termostat a veškeré pomůcky včetně inseminačního přístroje s mikroskopem. Přemluvili jsme rodinné příslušníky, aby nám zadarmo pomáhali vyrábět oplodnáčky a další potřebná zařízení včetně přebudování drůbežárny na včelín.

Podmínkou JZD bylo, aby nás chov uživil. Spočítali jsme, že musíme proto vyprodukovat a prodat ročně 2000 volně pářených matek a 500 matek inseminovaných. Dále založit základnu včelstev, minimálně 200 produkčních pro hodnocení plemenářské práce a aspoň 30 chovných.

Začátky byly kruté. Zřídili jsme si stolařskou dílnu a v zimě vyráběli od přířezu přes nové úly a oplozovací úlky všechno sami. V sezóně jsme spávali 3 až 4 hodiny denně. Sen se podařil. Nejvíce nás těšily zprávy, že naše matky se osvědčují jak ve výnosech, tak v doprovodných vlastnostech.

Chov si vyžadoval zvyšování počtu odchovaných matek. Byly dvě cesty. Jedna se týkala racionalizace různých postupů vývojem nových technologií jako velkokapacitního inseminačního přístroje, hromadné narkózy matek, plnění oplodňáčků, inseminaci matek v malých včelstvíčkách v termostatu a pak jejich přidání do tříplástových plemenáčků k rozkladení a expedici atd.

Druhou cestou bylo rozšiřování provozu o další pracovníky. Byl přijat přítel Václav Smejkal, který výborně zvládl inseminaci. Následně byli přijati manželé Baumanovi, včetně stanice v Lednici, kde byly připravovány tříplástečkové plemenáče s inseminovanými matkami, které byly po rozkladení expedovány poštou nebo osobním odběrem.

 

 

Roky rozkvětu

Po čtyřech letech jsme se stali známými i za hranicemi ČR. Do Jabloňan přijížděli včelaři až ze Švédska, z Francie, Rakouska, Polska a dalších zemí. V nejlepším rozvoji provozu došlo k velké turbulenci v zemědělství – slučování JZD do větších a větších celků.

A tak snahou o specializaci v zemědělství došlo k rozhodnutí o zrušení včelařského provozu při JZD. V této době bylo jednáno s ČSV o odkoupení celého provozu Jabloňany a Obora. Odkoupením byla chovatelská stanice zachráněna. Objekt na Oboře byl později využit k vybudování Včelpa. V Jabloňanech bylo rozhodnuto vybudovat nový objekt s moderním uspořádáním provozu včetně školicí místnosti pro včelařské zájezdy. Celostátně se začaly budovat rozmnožovací chovy, které dokončily dílo započaté v Jabloňanech. Cílem bylo odchovat dostatek kvalitních matek včely kraňského plemene.

Myslím si, že velkochov oplozených a plemenných inseminovaných matek v Jabloňanech velkou měrou přispěl k rozšíření dobrých matek se zvýšením medné produkce, mírnosti a nerozbíhavosti i dalších dobrých vlastností. Chov byl trochu zatlačen do pozadí vpádem varroózy a nutnosti, dobře zorganizovat její hubení. To, co bylo realizováno, slouží dodnes. Cesta vzniku byla namáhavá, ale potřebné matky jsou zde chovány stále.

 

Nezabývat se tím, co je už vyzkoumáno

V současnosti jsou to pro mě už jen vzpomínky. Pro mnohé starší včelaře také vzpomínky na pěkná setkání na včelínech. Mladší včelaři třeba najdou v tomto vzpomínání návod, jak odchovat potřebné kvalitní matky nebo inspiraci pro setkávání se u včel.

I když se musí včelaři v současné době vypořádávat s mnoha problémy moderní doby a budou stále řešit „ten nejlepší úl“, nemělo by se zapomínat na důležitost plemenného chovu. V plemenářské práci jsou stále rezervy v hledání vlastností ukrytých v genofondu – např. odolnost proti nemocem, specializace na vlastnosti sběru propolisu nebo mateří kašičky atd. U tohoto vzácného hmyzu je stále co objevovat. Nezapomínejme na jeho důležité místo mimo jiné také pro udržení ekologicky stabilní krajiny. Ani další život by mi nestačil k pochopení všech zákonitostí a vztahů včel k přírodě jako celku. Proto toto pole zůstává ke zkoumání pro další generace.

Doporučuji všem opustit co nejrychleji to, co už je vyzkoumáno a zabývat se tím, co není ještě poznáno.

 

Ing. Marek Škrla

někdejší ředitel Včelpa v Oboře u Skalice nad Svitavou