V lepším případě se za vámi přikulí v jedenáct, kdy už máte v krmítkách doplněné zásoby a zmítáte se v nejistotě, jestli budou nebo nebudou tropy, co natotata odpaří Formidol. Zatímco spěcháte domů, abyste buď rychle něco uvařili, nebo se naopak naobědvali, probudí se v mládeži zájem o vaše konání. „Tebe ta žihadla už nebolí, viď? Ty jsi na to zvyklá/zvyklý. Ale mě v noci kousl komár a koukej, jaký mám štípanec!“ Ha, ha, ha… „Já se podívám, kolik máme medu, jo?“ Než po záškodníkovi skočíte, stačí odkrýt pečlivě odvčelené nástavky s plásty, takže je máte znovu obalené včelami. Protože jsou to přece jenom vaše vnoučata v podstatě s dobrou dušičkou, tak jim smířlivě dáte možnost vstoupit do dění. Výsledkem je, že s rukama poněkud čpícíma pachem z prázdných krabiček od léčiva, které na váš příkaz dávala do přepravky, si cestou domů trhají do pusy tu maliny, tu borůvky. Až vám to docvakne, líbezně vás uklidní, že na to maminka bude mít nějaký bio antispray. A už ve dveřích hlásí mámě, že babička/děda jim nakázali sahat na něco od fakt strašného jedu, takže vás nemine školení a kroucení očima, jak ta babička/dědeček vůbec nemyslí a obecně je styk s ní/ním životu nebezpečný.
Milí moji, nejlépe zalézt do medárny, kam se příbuzenstvo necpe, protože odvíčkovávání už dávno nikoho nebaví, zavřít za sebou dveře, otevřít si Moderního včelaře, a v klídku u článků se zcela jinými tématy, než je prázdninové hlídání potomstva s víkendovou kontrolou jejich rodiči, si číst. Alespoň do doby, než se vám po těch miláčcích zase začne stýskat.