Téma Miniúly zní tak trochu, jako by šlo o úl pro chov malých včelek, samotářek nebo dokonce čmeláků. Ani jedno není správně. Termín „miniúl“ se nepoužívá ve včelařské terminologii dlouho; označují se tak úly, kde se zpravidla odchovávají matky na středně velkém plástu a včelstvo je schopné v tomto úlu přezimovat.
Ve včelařské praxi známe oplodňáčky a sekce, které představují nejmenší úlky o objemu kolem 1 dm3 s dvěma až třemi malými plásty. Používají se pro malé včelstvíčko a jsou nezbytné pro zázemí mladé neoplozené matky. Po jejím oplození a kontrole kvality plodu se matka zužitkuje a osazenstvo oplodňáčku se zpravidla ruší.
Plemenáče jsou určené také jako zázemí pro neoplozené a následně oplozené matky. Jsou prostorově větší než oplodňáčky, zpravidla na tři až pět plástů rámkové míry, kterou včelař ve svém provozu používá.
V poslední době se mezi včelaři objevily komerčně vyráběné miniúly, umožňující oproti oplodňáčkům a plemenáčům dokonce převést malou jednotku včel s matkou přes zimní období. Děje se tak díky stavebnicovému systému, kdy miniúly s pouze jednou ponechanou matkou v jednom miniúlu se sestaví do patra na sebe. Z vybíhajícího a dalšího plodu od jedné ponechané matky a při dostatečné plástové ploše se tak vytvoří malé včelstvo, které po dodání zimních zásob úspěšně přezimuje. Dalším efektem je, že na jaře zaplodované a obsazené plásty mladými včelami v několika nástavcích „vysokého“ miniúlu rozdělíme jednotlivá patra na nová dna. To je ideální metoda pro raný odchov matek, respektive oplození a rozkladení matek na jaře.
Malé úly – miniúly – využívají pro přezimování komínový efekt: malý půdorys, vysoký úzký chomáč. Nic nového: takto žily (a někde ještě žijí) včely miliony let v dutinách stromů.
My vám v tomto čísle Moderního včelaře přiblížíme vedení včelstvíček v Miniplusech a Minioptimalech, u nichž se dočtete i něco o jejich genezi.