Československý stát se stal majitelem usedlosti zvané Dol na katastru Máslovic na břehu Vltavy pár minut od nádraží Libčice nad Vltavou (obr. 1). Doc. Ing. Dr. et MUDr. Antonín Schönfeld tak mohl dělit svůj čas mezi ministerstvo zemědělství, vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství při Českém vysokém učení technickém v Praze, kde vyučoval, a včelařský ústav v Dole. Od samého počátku až dodnes se spolupráce těchto institucí nepřerušila.
Čistě akademická apidologie tvořila vždy jen malou část činnosti ústavu, místo příslovečné šlehačky na dortu použijme příměr med na chlebě. Tímto denním chlebem bylo a dodnes je řešení aktuálních problémů včelařské praxe. Často takových, které se nedají naplánovat a do jejichž řešení nemá nikdo jiný chuť.
Ohlédnutí za první republikou
Za první republiky se v ústavu rozběhla plemenářská práce, výzkum nemocí, tehdy zejména nosemózy, moru a hniloby včelího plodu. Životním dílem Antonína Schönfelda je dodnes cenná kniha Anatomie, morfologie a fysiologie včely medonosné s nádhernými anatomickými ilustracemi1.
MVDr. Vilém Peterka vedl ústav v letech 1937–1943, pokračoval ve studiu fyziologie včel, dále pak role včelomorky a nosemové i měňavkové nákazy na včelí společenství.
Aktivity ústavu po 2. světové válce
Třetím ředitelem ústavu (1943–1971) byl chemik, prof. Jaroslav Svoboda. Zabýval se především kvalitou medu. Již v 50. letech 20. století byly snahy o využití levnějších krmiv pro včely, ale tehdy to bylo spojeno s rizikem poškození včel vysokým obsahem HMF a problematikou falšování medu.
Hledaly se i doplňky bílkovinné výživy včel, ale nad všemi sójovými, kvasnicovými a jinými výrobky vždycky vyhrál pyl. Za prof. Svobody se dělal výzkum fermentace pylu v buňkách plástů i in vitro, tzn. ve sklenicích. Okolo Máslovického potoka už dorostly statné lísky vysazené při založení ústavu a laboranti chodili česat jehnědy do věrtelů jako chmel. Lískový pyl pro pokusy se získával ve speciální odstředivce podobné medometu a byly ho kilogramy.
Jaroslav Svoboda se svými spolupracovníky také objasnil záhadné hynutí včelstev na severní Moravě nazývané Těšínská nemoc. Nebyla to nemoc, šlo o otravy arzénem z průmyslových exhalátů2.
Z nemocí evropské včelařství trápila nejvíc roztočíková nákaza, akarapidóza. Vstupní branou invaze roztočíka do hrudních vzdušnic včely jsou stigmata neboli průduchy. Pomocí elektronové mikroskopie se tehdy studovaly suspektní rozdíly ve stavbě hrudních průduchů dělnic různých plemen. Hypotéza, že by to mohl být parametr pro selekci, se nepotvrdila.
Prof. Svoboda vyvinul proti akarapidóze léčivo zvané BEF na bázi mravenčanu etylnatého, které se ve včelstvech aplikovalo v zimě odparem z plochých lahviček.
60. léta 20. století
Od šedesátých let se výzkum zaměřil pod vedením Ing. Vladimíra Veselého na metody šlechtění včel. Zemědělská velkovýroba řešila problém opylování obrovských lánů, drobní včelaři chtěli včely hodné a nerojivé.
V té době mezi tradiční partnerské ústavy přibyl Ústav jaderného výzkumu v Řeži, nově postavený pouhých pět kilometrů od Dolu proti proudu Vltavy. Tehdejší předpisy nebyly zdaleka tak přísné jako dnes, takže se v terénu mohly běžně využívat radioaktivně značené včely a konzervy trubčího spermatu dostávaly po vzoru jiného genetického materiálu dávky gama záření s cílem zjistit, kolik vydrží a co to s nimi udělá.
K těmto experimentům se přidala technika inseminace. Vladimír Veselý, ještě jako asistent na Vysoké škole zemědělské v Brně u profesora Boleslava Tomšíka, postavil v roce 1959 vlastní funkční inseminační přístroj, který byl inspirován jen neostrými fotografiemi z amerického tisku. Inseminační přístroje se ve Výzkumném ústavu včelařském v Dole vyrábí a s dalším příslušenstvím dodávají do celého světa dodnes (obr. 2). Precizní výsledky inseminace podmiňuje jak dobré technické vybavení, tak postup a zejména kvalita trubčího spermatu. Dnes již sedmdesátiletou tradici dolské inseminační školy shrnuje metodická příručka3, která byla publikována v několika vydáních a čtyřech jazykových mutacích.
Novostavba dolského ústavu
Po roce 1968, v době krátkého politického uvolnění totality, se podařilo postavit novou budovu ústavu s laboratořemi a tehdy třetí největší proletovou halou pro včely v Evropě (obr. 3). Proletová hala s řízenými klimatizačními prvky4 umožnila uspořádat předtím nemyslitelné experimenty. To bylo moje první pracoviště, když jsem do ústavu v roce 1973 nastoupil jako tzv. pomocná vědecká síla. V proletové hale probíhaly mimo jiné pokusy s glycidovou a bílkovinnou výživou, vedlejšími účinky zemědělských přípravků pro ochranu rostlin i potenciálních léčiv. Podařilo se například prokázat sekundární toxicitu fipronylu5, což pomohlo zastavit používání přípravku Regent v řepce.
Velmi oceňovaným a dodnes citovaným poznatkem byl první popis a vizualizace bakterifága ničícího původce moru plodu Bacillus larvae6 (obr. 4). Dr. Věra Drobníková s kolegy Ludvíkem a Benadou z Československé akademie věd odstartovali něco, co je složitější, než vědci v laboratořích čekali, ale využití bakterifágů se možná dočkáme.
80. léta 20. století
Od začátku osmdesátých let veškerou kapacitu výzkumných pracovníků ústavu zabralo řešení problémů spojených s invazí parazitického roztoče Varroa destructor. První záchyt v Evropě publikoval dr. Karel Samšiňák z Československé akademie věd s Ing. Oldřichem Haragsimem z Výzkumného ústavu včelařského v Dole ze vzorku měli z Bulharska7. K nálezu došlo nečekaně při výzkumu běžné akarofauny včelích úlů. Sedm let na to už se roztoči Varroa, později přejmenovaní v češtině na kleštíky, spontánně rozšířili z Ukrajiny do Československa a začal boj trvající dodnes.
Nyní máme k dispozici širokou škálu prostředků, ale na počátku nebylo nic. Vladimír Veselý získal někdy v roce 1983 laboratorní vzorek akaricidu, který ještě ani neměl jméno, ale jen číslo. V laboratorních pokusech jsme zjistili, že to je skutečně účinná a včelami dobře tolerovaná látka, která se navíc ve vlhku rychle rozkládá. Později byla registrována pro rostlinnou a živočišnou výrobu jako amitraz. Od výrobce, firmy FBC Hauxton England, dostal ústav písemný souhlas s použitím ve včelařství, i když přípravek firma určila k aplikaci u ovcí, psů a jiných zvířat. Aplikace amitrazu v dávce 6–8 mg/včelstvo ve formě fumigace nebo aerosolu patří i po téměř 40 letech k nepřekonaným postupům co do účinnosti a bezpečnosti.
Od začátku jsme se zabývali také organickými kyselinami. Později přibyly ještě pyretroidy. Při vývoji všech přípravků jsme vždy hledali, jak s minimální dávkou přípravku dosáhnout maximální účinnosti. Bezpečnost pro včely, včelí produkty, chovatele a životní prostředí je samozřejmým požadavkem evropských podmínek registrace veterinárních léčiv.
Souběžně s varroózou jsme se zabývali výzkumem moru včelího plodu. Ukázalo se, že měl ze dna úlů, kde se dají najít roztoči, je i zrcadlem mikrobiologických poměrů ve včelstvu. Publikovali jsme metodu zjištění původce moru Paenibacillus larvae v měli8, která zakotvila v prestižním Terrestrial manuálu OIE9 a je mezinárodně uznávaná a používaná.
90. léta 20. století
Sametová revoluce nastartovala mnoho změn v organizaci a financování státních výzkumných ústavů. Ministerstvo zemědělství si ponechalo jen několik klíčových ústavů. Více než dvacet malých včetně Výzkumného ústavu včelařského v Dole nabídlo na prodej. Šest lidí z tehdejšího vedení ústavu sepsalo privatizační projekt, do něhož byli jako sedmý společník symbolicky přizváni všichni včelaři zastřešení Českým svazem včelařů. Mezi ostatními návrhy byl vybrán tento náš projekt. Na úvěr od Pozemkového fondu jsme ústav odkoupili, a od ledna 1997 je zde Výzkumný ústav včelařský, s. r. o. Pátým ředitelem se stal Ing. František Kamler a současným, od roku 2019, je Ing. Ondřej Procházka.
Současná úskalí ústavu jako soukromé firmy
Jako soukromá firma jsme ztratili institucionální finanční podporu z Ministerstva zemědělství, případně z jiných veřejných zdrojů. Všechny prostředky si musíme vydělat nebo vysoutěžit v grantových výzvách. To se nám už čtvrt století docela daří a znamená to mnoho úsilí. Grantové výzvy jsou vyhlašovány nepravidelně a tematicky. Některé podmínky se občas splnit nedají a pokud ano, stává se, že projekt není přijat ne proto, že by byl špatný, ale kvůli nedostatku vyčleněných finančních prostředků.
Některé výzkumné aktivity, o jejichž nezbytnosti jsme přesvědčeni z dlouhodobého hlediska, financujeme z vlastních prostředků získaných hospodářskou činností. Je to například genetická laboratoř, kterou jsme zřídili na naší stanici v Pekařově představenou níže RNDr. Františkem Kašparem.
Jak čas běží, v laboratořích se objevují čím dál dokonalejší, ale i složitější a dražší aparatury. Laboratoře nemají ani prostředky ani personální kapacity pořizovat všechno, co k výzkumu potřebují. Proto vznikají konsorcia napříč vědeckými institucemi a podniky, společné projekty řeší pak spojené výzkumné týmy.
Součinnost s Českou zemědělskou univerzitou
Vysoká škola s nejdelší tradicí spolupráce je v úvodu zmíněná Česká zemědělská univerzita v Praze-Suchdole. Katedra zoologie a rybářství vedená prof. Ing. Ivou Langrovou, CSc., garantuje výuku předmětů Včelařství, a to pro posluchače agronomických, zahradnických a lesnických oborů. Včelařství vyučovali v Suchdole celých sto let existence obou institucí vždy pracovníci dolského včelařského ústavu. Za těchto sto let prošly přednáškami tisíce posluchačů, se kterými se pak potkáváme v terénu a na úřadech.
Bez pomoci desítek spolupracovníků by se neobešel projekt plošného mapování genetické příslušnosti včely medonosné na území České republiky (TAČR, TA04020317), který probíhal v letech 2014–2017.
Vedle katedry zoologie a rybářství spolupracujeme s katedrou ochrany rostlin a dalšími ústavy. O našich společných aktivitách se píše v tomto čísle v článcích doc. Ing. Jana Kazdy, CSc., a doc. Ing. Jaroslava Havlíka, Ph.D.
Spolupráce s dalšími institucemi
Pozorný čtenář předchozích dílů seriálu Vivat apidologie mohl postřehnout, že autoři se v nich místy odvolávají na spolupráci svých pracovišť s Výzkumným ústavem včelařským v Dole a jeho detašovanými pracovišti – pokusnými včelíny a výzkumnými stanicemi.
V problematice včelařské virologie se obracíme na Výzkumný ústav veterinárního lékařství, v. v. i., v Brně, v otázkách fyziologie a biochemie na Masarykovu univerzitu v Brně a Palackého univerzitu v Olomouci. Otázky pravosti medu (obr. 5) a včelího vosku řešíme ve spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze. Palynologii medu nově zavedla Fakulta veterinárního lékařství Veterinární univerzity v Brně. Proteomiku, genomiku a další špičkové techniky umějí ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby, v. v. i., v Praze-Ruzyni a genetické zdroje zastřešuje Výzkumný ústav živočišné výroby, v. v. i., v Praze-Uhříněvsi. Česko-dánská společnost Dyntec přizvala náš ústav k účasti na výzkumném projektu využití fágových endolyzinů při tlumení moru včelího plodu.
Zajímavý je podíl ústavu na přípravě odborných podkladů pro Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, jako je toxikologie agrochemikálií a problematika denního letu včel v souvislosti s aplikací přípravků na ochranu rostlin. Stoletá a významná je spolupráce se Státní veterinární správou České republiky a příslušnými krajskými veterinárními správami.
Výzkumný ústav včelařský v Dole spolupracuje ještě s dalšími laboratořemi. Všechny spolupracovníky nelze vyjmenovat, nicméně za možnost spolupráce patří všem zúčastněným velký dík, ústav si toho váží.
Někdy se společná práce realizuje nad papíry v kancelářích, někdy v zablácených holínkách v terénu. Kde končí apidologie, kde končí aplikovaný výzkum, kde vývoj a kde začíná praxe? Není třeba hledat definice. Pořád jde o život. O život včel a jejich zdraví, o přírodu a o produkci kvalitních včelích produktů.
Literatura:
1. SCHÖNFELD A. 1955. Anatomie, morfologie a fysiologie včely medonosné, Praha, SZN.
2. SVOBODA J. 1960. Průmyslové otrav včel arsenem. Vědecké práce výzkumného ústavu včelařského v Dole 2.
3. TYL J., TITĚRA D. 2013. Zdařilá inseminace včelích matek. VÚVč Dol.
4. VESELÝ V. 1977. První zkušenosti s chovem včel v uzavřeném prostoru s řízenými klimatickými prvky. Vědecké práce výzkumného ústavu včelařského v Dole 8 s. 113–131.
5. TITĚRA D., VESELÝ V. 2017. Otravy včel. In. Veterinární toxikologie v klinické praxi. Praha, Profi Press
6. DROBNÍKOVÁ V., LUDVÍK J. 1982. Bacteriophage of Bacillus larvae. Journal of Apicultural Research 21 s. 53–56.
7. HARAGSIM O., SAMŠIŇÁK K. 1972. L'acarien Varroa jacobsoni Oudemans découvert en Europe. Bull. Apic 15, s. 147–160.
8. TITERA D., HAKLOVA M. 2003. Detection method of Paenibacillus larvae larvae from beehive winter debris. Apiacta, 38, s. 131–133.
9. Manual of Tests and Vaccines for Terrestrial Animals. Chapter 3.2.2., Diagnostic 2021 OIE, Word Organisation for Animal Health
