Pánové, v centru vašeho zájmu jsou biopásy. Obecně se jim tleská, ale jsou pro návrat přírody do zelené pouště rozsáhlých lánů osetých pšenicí, řepkou a kukuřicí skutečně spásou?
To, jaká by měla být jejich optimální podoba, aby měly význam pro drobné živočichy mizející z naší krajiny a zároveň byl dotační titul přijatelně nastavený z hlediska zemědělců, je právě předmětem našeho aktuálního výzkumu. Na základě konzultace s Ministerstvem životního prostředí se zaměřujeme na nektarodárné pásy a divoce žijící opylovače. Cílem projektu je nastavit podobu biopásů a jejich následnou údržbu tak, aby byly efektivnější v podpoře biodiverzity napříč bezobratlými, nejen pro opylovače. Naše poznatky bychom následně rádi promítli i do legislativy (nastavení dotačního titulu). Od roku 2015, kdy zemědělci mohli poprvé čerpat finanční podporu na zakládání biopásů, se totiž ukazuje, že ne vše funguje optimálně.
V čem je problém? Vždyť přínos rozkvetlého pestrého pásu rostlin mezi monokulturami snad nelze zpochybňovat?
To jistě nelze, ale prostor pro vylepšení by tu byl. Bez diskuze jsou jakékoli biopásy prospěšné pro přírodu, a tak by bylo fajn motivovat zemědělce v jejich využívání na všech pozemcích, kde to má ekologický a ekonomický smysl. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že biopásy jsou zakládány na orné půdě a tu je potřeba využívat maximálně efektivně. Dost možná nás o tom teď poučí válka na Ukrajině a silnější tlak na produkci některých plodin, jako jsou obiloviny, jejichž cena zřejmě raketově poroste. Navíc samotné biopásy jsou dotované a společenským zájmem je maximální efektivita při využití takových peněz.
Proto jsme se začali zamýšlet nad možnými nedostatky současného nastavení dotačního titulu „nektarodárné biopásy“ a hledat možnosti, jak jej vylepšit. Jako problematická se nám jeví povinnost během pěti let biopás jednou rozorat a opět osít. Diskutabilní je také povinnost sekat jedenkrát ročně v letním období, což někdy vede k přerůstání a zahnívání vegetace v biopásech a jejich nefunkčnosti v období po sklizni hlavních plodin (v pozdním létě), kdy by kvetoucí biopásy byly pro přírodu nejvíce potřeba. Z pohledu zemědělců je pak velmi problematický zákaz vjezdu jakékoli techniky do biopásu, který s výjimkou seče biopásu vyžaduje současný dotační titul.
Možným řešením, inspirovaným západní Evropou a USA, by bylo zakládání dlouholetých biopásů, které by vydržely celých pět let, případně ještě déle. S tím souvisí hledání vyhovujících osevních směsí, kde by významnější roli hrály traviny, které stabilizují porost a omezují pronikání plevelů do biopásů. S jejich výzkumem jsme v podstatě začali už v letech 2020–2021, kdy jsme získali grant Magistrátu hlavního města Prahy na monitoring a optimalizaci nektarodárných biopásů na orné půdě v jeho katastru (MHMP 789025/2020) a pomohli jsme společnosti VIN AGRO s. r. o., se zakládáním 60 ha biopásů, kde jsou kombinovány ty standardní (dle dotačního titulu) a vylepšené biopásy (s 40% podílem travin a biodiverzitu vylepšujících druhů rostlin).
Městský grant byl svým způsobem odrazovým můstkem pro vaši současnou aktivitu v rámci grantu uděleného Technologickou agenturou České republiky pro roky 2022–2024 „Dlouhověké biopásy pro efektivnı́ podporu biodiverzity v zemědělské krajině“ (SS05010123).
Ano, pokračujeme v našich výzkumech nektarodárných biopásů, ale teď už nejen na území Prahy. Aktuálně dokončujeme detailní rešerši vědeckých poznatků o biopásech v Evropě a tzv. prairie strips v USA. To nám umožní ve výstupech našich projektů zohlednit aspekty, které sami přímo nestudujeme.
Ukazuje se například, že biopásy je třeba vnímat v kontextu s celou okolní krajinou. Jestliže v oblasti existuje méně než 1–2 % mimoprodukčních biotopů, tak už tam skoro žádní přirozeně se vyskytující opylovači , kteří by využili jejich pyl a nektar, nejsou. Naopak, pokud je oblast už nyní protkána více než 20 % přírodních ploch, je skoro zbytečné biopásy zřizovat, protože tam divoce žijící organismy již mají vhodný prostor pro svůj život. Zakládání biopásů by tak mělo být podporováno především v krajinách, kde se vyskytuje 1–20 % přírodních stanovišť. Tady je ale potřeba diskutovat nad tím, co je přírodní stanoviště, produkční smrkový les zřejmě nikoli.
Dlouhověké biopásy mohou v zemědělské krajině plnit spoustu dalších rolí, než je jen podpora biodiverzity opylovačů a dalších organismů: například omezovat vodní erozi, mnohonásobně redukovat únik živin do vodních toků nebo zamezit degradaci kvality půdy.
Takže by biopásy měly být osévány jak kvetoucími bylinami, tak dalšími druhy rostlin, jak jste před chvilkou naznačili?
Podle nás stojí za pokus to vyzkoušet i v České republice. Důvody nejsou jen ekologické. Stabilizační druhy rostlin mohou pomoci zemědělcům tím, že zabraňují růstu plevelů, které často v druhém a třetím roce existence současných nektarodárných biopásů vytlačí původně vyseté druhy rostliny.
Samy o sobě plevele nejsou problém a hezky podporují biodiverzitu a plní další funkce. Problémem jsou agresivní plevele jako například pýr či sveřepy, které pak trápí jak zemědělce, tak mohou omezovat růst dalších druhů v biopásu.
Dlouhověké biopásy by navíc mohly zůstat v krajině velmi dlouho, nebo dokonce navždy, a tím vytvořit novou funkční kostru krajiny, kterou dříve tvořily dnes již rozorané meze a polní cesty. Otestovat osevní směs, která by poskytovala benefity jak hmyzu, tak zemědělci, a umožnila dlouhodobou existenci biopásů v krajině, je jedním z cílů našeho nového projektu.
Kde bude testování směsí probíhat?
Naší hlavní lokalitou zůstávají pozemky obhospodařované firmou VIN AGRO s. r. o., v Praze okolo Vinoře. Spolupráce s jednatelem Petrem Řebíčkem, agronomem Ing. Jakubem Veverou a dalšími zaměstnanci je prostě bezchybná a umožňují nám provádět věci, které by byly jinde těžko realizovatelné.
V rámci projektu Technologické agentury České republiky zakládáme však experimentální biopásy i ve spolupráci s dalšími zemědělci v různých částech státu. Na každé takové farmě založíme dva experimentální biopásy o délce minimálně 300 m a šířce 24 m, kde se postupně střídají úseky založené pomocí různé směsi semen. V tomto pokusu konkrétně hledáme optimální poměr mezi kvetoucími a stabilizujícími druhy rostlin, přičemž podíl stabilizujících druhů sahá od 0 % (ekvivalent dotačního titulu) do 80 % (skoro travní porost). Snažíme se najít poměr, kdy biopás bude hostit stále maximum opylovačů, a přitom stabilizační druhy v dlouhodobějším horizontu omezí výskyt agresivních plevelů.
To, jak dobře biopásy fungují, asi výrazně ovlivňuje způsob péče po založení.
Máte pravdu. Naše zkušenost ukazuje, že je vhodnější sekat biopás častěji než pouze jednou v průběhu léta, což je praxe využívaná v rámci současného dotačního titulu. Když je dostatek srážek, je lepší seč dvakrát ročně. Například jednou na začátku léta a pak na začátku podzimu. Ještě lepší by byla seč po částech, což lze aplikovat zejména u širokých biopásů. V takovém případě biopás pak sekáte několikrát (3–4x) ročně tak, aby vždy třeba polovina jeho šířky zůstala neposečena. Data o tom, co je pro biodiverzitu skutečně nejvýhodnější, budeme mít na konci projektu. Navíc je potřeba zohlednit to, co je snesitelné pro zemědělce, kdy může biomasu sklizenou z biopásu využít (například jako píci).
Když se před laiky vysloví „biopás“, představí si různobarevné kytičky, nad nimiž se třepetají motýli, štěbetají ptáčci a někde cvrkají cvrčci. Rigidní ekolog si naopak nad některými květy zoufá, protože se k nám dostaly s komerční osevní směsí bůhvíodkud. Ještě jinak to vidí farmář.
Jistě, pohledů na optimální druhové složení směsí je řada a my si myslíme, že je potřeba hledat kompromisní cestu. Koupit dnes osevní směs složenou jen ze semen zde rostoucích původních rostlin, které by nejlépe měly pocházet z blízkého okolí zamýšleného biopásu, a to v množství určeném pro hektary, nikoli pro záhonek, navíc za přijatelnou cenu, je prakticky nemožné. Proto si myslíme, že se použití směsí obsahujících druhy jako je hořčice, pohanka, svazenka či produkční kultivary různých mrkvovitých rostlin, prostě nedá vyhnout. Přiznejme si, že kdyby na té ploše nebyl biopás, byla by tam zřejmě pěstována plodina, která dost možná také nebude druhem pocházejícím ze střední Evropy.
Paradoxně problémem je spíše přimíchávání vzácných či ohrožených původních druhů rostlin do směsí, protože potom při úniku do okolí hrozí genetická eroze zbytkových volně žijících populací těchto druhů. Stejně tak by bylo problematické do směsí používat agresivně se šířící nepůvodní druhy, jako je třeba lupina nebo bolševník, přestože ten by udělal biopásy skutečně velkolepými.
Ještě by bylo na místě vrátit se k myšlence nepřeorávat biopásy dvakrát za pět let, jak to nyní ukládají dotační podmínky. Je to totiž v souladu s nejnověji raženým trendem bezorebného obdělávání půdy.
Intenzita narušování je dalším tématem, které se dosud u biopásů příliš nezkoumalo. Existuje jen omezené množství informací, jak biopásy ovlivňují půdní faunu. Naše předběžné výsledky ukazují, že velký rozdíl v množství žížal je vidět už během pár měsíců. V létě odebírané vzorky půdy z biopásů založených v předchozím roce na podzim obsahovaly cca 4x víc žížal než biopásy založené na jaře stejného roku.
Další otázkou je, zda nějaká míra narušování porostu naopak nemůže být pozitivní pro biodiverzitu, a přitom dopřát zemědělcům to, co okolo orné půdy tolik potřebují, to znamená manipulační prostor pro zemědělskou techniku. Ekologická teorie předpokládá, že vjíždění mechanizace do biopásu a zvyšování heterogenity podmínek uvnitř biopásu, jako je tvorba míst s narušenou vegetací či vyjeté koleje, kde se bude déle držet vlhkost, by přírodě mohlo být dokonce ku prospěchu.
Abychom se na závěr vrátili k včelám medonosným, lze nějak odhadovat dopady zakládání dlouhověkých biopásů na včelstva?
Data žádná nemáme, ale odhad je možný. Dlouhověké biopásy, které budou vhodným způsobem sečeny, by měly nabízet pyl a nektar i v období pozdnějšího léta a počínajícího podzimu, což jsou období kritického nedostatku potravinových zdrojů pro všechny opylovače, včelu medonosnou nevyjímaje. Studie ze západní Evropy a Severní Ameriky ukazují, že vyšší množství potravinových zdrojů v tomto období roku vede k vyššímu přežívání jak včelstev, tak například čmeláčích královen během zimy.
Na množství medu možná přínos dlouhověkých biopásů oproti těm současným neuvidíte, ale může se stát, že vám více včelstev přežije do dalšího roku.
