Čtenář se však dozví také ledacos zajímavého z období let 1946–1989. Po válce většina německých obyvatel, z nichž někteří včelařili, byla odsunuta, úly opuštěny a nové dosídlení čekala teprve stabilizace. Opakovala se tak po osmi letech historie, ovšem v jiném gardu. 10. 10. 1938 Prachatice obsadili nacisté a z národnostně smíšené oblasti, která byla v tzv. Sudetech, docházelo naopak k vysídlování Čechů, kteří, pokud včelařili, museli svá včelstva zanechat na místě.
Čtenářsky nejatraktivnější bývá v podobných almanaších nejstarší historie, kterou si už nepamatujeme. V publikaci se dozvíme, že ustavující schůze se konala 3. 12. 1922 v reprezentativním hotelu Národní dům na staroslavném prachatickém náměstí za přítomnosti 15 včelařů. A už tehdy si svolavatel setkání stýskal, že včelařů přišlo na schůzi málo, což přisuzoval špatnému zimnímu počasí. Avšak konstatoval, že v okolí města se včelaří hodně, což trvá s přestávkami dodnes, jak o tom svědčí mnohé uveřejněné fotografie. V publikaci se ale dočtete mnohem víc, než jen kolik měl spolek členů a kdo ho vedl. Například to, že 29. 5. 1938 prachatičtí včelaři přispěli 100 korunami městu na nákup kulometu pro československou armádu. Jak to vše dopadlo, to už je jiný než včelařský příběh. Ten alespoň v zorném úhlu brožury ke stému výročí končí mottem Včely = život.
