Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem na dnešní obálku odesílala grafikovi fotku včely na rozkvetlém dřínu. Omlouvám se všem ctitelům zimních sportů a něžně se snášejících sněhových vloček, ale prosinec, leden, únor nejsou mými favority. Zaprvé mi je od mala zima. Co včelařím, přibylo zadruhé, a to, že jsem tři měsíce na nervy.
Poslední advent byl ukázkový. Protože včelstva léčíme dohromady se zetěm na třech stanovištích v rozptylu sta kilometrů, jde o logisticky náročnou akci. Už jen skloubit termín a domluvit se, co kdo připraví, dá zabrat. Většinou to dopadne tak, že se jako jediný možný jeví víkend, který je z hlediska zásahu ve včelstvech hraniční, aby léčení bylo ještě vůbec k něčemu. Po plánovací fázi nastává realita zvaná počasí. Že zase bude lít jako z konve, je sázka na jistotu. Takže se znovu hledá termín.
To už se blížíme k Vánocům a nervozita se dá krájet. Situace se opakuje s tím rozdílem, že je slunečno. Mladá část rodiny prosazuje nejdřív jet na stanoviště C, které je v nížině, aby včely po příjezdu, který vychází na poledne, nebyly venku. Což velitel vozu smete ze stolu, protože má přece zkušenosti a teplota dozajista nad deset stupňů nestoupne. A tak se jede na A, pak na B, a když se blížíme k céčku, jsme se zeťákem zabořeni hluboko v sedadlech, hlavu skloněnou, a významně mlčíme. Také řidič je zticha, čeká ovšem, kdo z nás dvou nevydrží a pronese „my ti to říkali, že se sem mělo jet nejdřív“. Máme však tváře hráčů pokeru. Je vám jasné, že uvnitř se ale se zadostiučiněním ušklíbáme, což náš meteorolog-prognostik dobře tuší. Parkujeme za hromadného přivítání stovkami včel, přilétajících od konce zahrady až k brance. Protože další víkend už nepřipadá v úvahu, drtí se mezi zuby datum, kdy se náhradně vyrazí ke včelám po práci, to znamená s čelovkami, započtením dalších nákladů na benzín a ztrátou času.
Když už je konečně slavně přeléčeno, vyskočí nutnost očistit podložky, aby se dala sebrat měl. Jednou je tak rozbahněno, že je cesta na včelnice nereálná, protože tahat auto traktorem nemá nikdo chuť. Rozmoklo střídá ledovka. Když se nakonec přece jen propracujeme k podložkám, je už datum setsakra pokročilé. Jestli měli do termínu odevzdání spadne alespoň na mocca lžičku, bude to úspěch.
Zítra je poslední termín k odevzdání kelímku s mělí. S peroutkou smetám podložky. V kelímku je sice nula nula nic, ale litera zákona zůstane zachována, pár gramů přece jen seberu. Včely evidentně zimu přežijí, takže nakonec všechno dobře dopadlo. Jen já mám nervy v kýblu. Zaplaťpánbůh za jaro.