Včelařům se, bůh suď proč, zalíbila druhá nabízená varianta. Slouží jim jako test, zda má smysl s protějškem začít hovor na nejoblíbenější téma, jaká byla snůška. Anebo jestli mají před sebou teprve včelařského zelenáče. Nevíš, kdy je podletí? Tak to se chlapče/dívko ještě musíš moc a moc učit.
Když se vrátím k onomu slovníku, tak u obou výkladů uvádí „knižně“. Ačkoliv jsem celoživotní knihomol, nikde jsem do roku 2013, než jsem se začala učit na včelařku, toto slovo nečetla. Přiznávám, že s logikou tohoto termínu mám problém dodnes.
Nemluvě o náplni tohoto ani ne léta, ani ne podzimu. Med je sice už stočený, vytříděné plásty vytaveny, včely zakrmeny a zaléčeny, ale co mě nebaví, to jsou všudypřítomné medové zbytky. Nemluvím o tom, že člověk zapomene otřít držadla rudlíku, na kterém svážel nástavky, a zapatlá se, když to nejmíň potřebuje.
Mám na mysli všechny zavařovačky, které skrývají více či méně medovoskové hmoty, kterou jsme setřeli ze stěn medometu, odvíčkovacího talíře, čeřicích nádob. Nevčelaři se to radí, že takovou směsku je třeba odepsat jako za provozní ztrátu. Když ale víte, jak se včely nadřou na každou lžičku medu, nepřenesete přes srdce, aby byť jen kapka medu přišla nazmar. A tak zatímco si zákazník libuje, jaké sladké zlato jsme mu prodali, naše rodina nadává na špinavý okraj hrnečku, kde se z čaje oslazeného obsahem sklenic z domácí spíže dělá s chladnutím nápoje nevábný voskový kroužek, co neumyje ani Mistr Proper. Sice slíbíme, že i když ten „med“ nyní nevyhodíme, tak příští rok už nebudeme takoví škudlilové a na stůl dáme to nejlepší, co skane z plástů. Je ovšem jasné, že řeč se mluví, voda teče a v příštím podletí to bude úplně stejné, zase všichni budou prskat voskové drobky.
Aby však zbytků nebylo příliš, přicházíme v tomto vydání Moderního včelaře s hojnou dávkou čerstvých novinek. Hezky si počtěte.