Včely zakrmeny, přeléčeny, tmavé dílo vytaveno a plásty s melecitózním medem uloženy pro jarní využití. Jenže to by nebyli oni, pilní jako včelky, aby si nějakou práci nevymysleli, když už ji nemají bezodkladně na včelnici před sebou jako od dubna do půlky prázdnin.
Co takhle obkreslit s vnoučaty česna, když už se vrací do města? Vybaveni plechovkami s barvou kreslí na úly čáry, kolečka a vlnovky, dokud nejsou kluk a holka barevnější než indiánská čelenka. Nevděk světem vládne. Místo pochvaly maminka zmalovanců ucedí „A umyju to asi čím? Takhle je nechat se zřídit, když mají jít do školy.“ Raději se potichu, ale rychle stáhnou do kůlny, a žalovat světu na donebevolající nespravedlnost.
„Hm, jestli by nechtěly vyprat támhle ty obleky… A když se budou prát, tak by se mohl vyměnit zip, tuhle zaštupovat prst, tady natáhnout novou gumu.“ Vymyšleno, sbaleno a doma vybaleno. „A tohle je jako co,“ řítí se manželka z kuchyně, s náručí přetékající overaly. „Já myslel, až budeš mít čas, že bys mi to vyprala.“ „Tak já mám málo práce. Teď, když všichni odjíždí a mám pět praček ložního. Kde to asi nechám ležet, takovou kopici špinavého. A ještě k tomu všemu ty klobouky!“ „Já myslel, aby ti to dobře uschlo, dokud je teplo. A že, když už jsem to přivezl, tak bys to jen na pár místech trochu zašila.“ „Víš co, ty radši vůbec nemysli!“ Bum a prásk.
Zkraden ve svých dobrých úmyslech za jediné dopoledne už podruhé, zavře náš včelař, co zrovna nepadá prací ve včelnici na ústa, dveře, a říká si „holky moje včelí, jestli vy nejste ze všech ženských nejlepší, takové vy byste na mě nebyly, nikdy.“
Kdyby nebyl náš příběh ze života, ale pohádkou, usedla by zmučenému včelaři přesně v tento moment na dlaň včelička a chlácholivě by ho pošimrala svými brvami. Protože je však pouhým editorialem, je třeba se potěšit včelami jen a jen na následujících stránkách. Snažili jsme se proto pro vás vybrat obrázky těch nejsympatičtějších medonosek.