Připadá mi zbytečné opakovat v editorialu, o čem se píše uvnitř vydání, když má každý seznam článků před očima hned po otevření časopisu. Dneska ale udělám výjimku a budu psát opravdu o dnešním tématu.
Že se právě věnujeme vrbám je, přiznávám bez mučení, důsledkem mé nepozornosti. Kolega mi totiž v e-mailu radil, že by nebylo od věci věnovat se lípám. Kvůli svému vrozenému flinkovství jsem jeho doporučení vstřebala jen z poloviny a do hlavy si zapsala, že máme psát o vrbách. Zakrátko jsem sice byla za svůj omyl právem pokárána, ale Vrby!!! v plánovači zůstaly. Protože jsme o nich komplexně kupodivu ještě nepsali.
Zřejmě nejsem sama, kdo k vrbám, dokud si nepořídil úly, obzvlášť vřelé sympatie necítil. Košíky nedělám, na hastrmana na vrbě nevěřím, pomlázka z vrbového proutí mi o Velikonocích žádnou radost nepřinášela, ukrutně hořký čaj z vrbové kůry jsem ráda vyměnila za acylpyrin, a ani dělat někomu vrbu mě nebavilo. Nemluvě o pubertální anekdotě: Prý ji otrhal kočičky. Něžně ho políbila a když otevřela nádherně zabalenou krabici, našla v ní kočičí chlupy.
Vrby pro mě prostě znamenaly jen nepřehledné roští na podmáčené půdě, kam lépe nelézt. Všechno změnily včely. Teprve tehdy jsem pochopila, proč dávný majitel naší zahrady – včelař, vysázel k břehu rybníka, který pozemek z jedné strany lemuje, vrby, vrby a zase vrby. Do té doby jsem nikdy nezaznamenala, že není každá vrba stejná, natož, aby kvetla v tentýž čas. Teprve včelaření mi otevřelo okno do vrbového světa, který se ukázal být fascinující. Z přehlížených keřů a stromů se stali miláčci. Sem tam neodolám a pár větviček si uříznu do vázy, mám pak ale tuze špatné svědomí, že okrádám chudáky včelky.
Záměna tématu lip za vrby mi přišla proto všechno náramně vhod. A věřím, že k vrbám po přečtení tohoto Moderního včelaře pocítíte ještě více obdivu, než k nim jako včelaři máte už nyní. Vrby si to zaslouží a naše včely ještě více.