Je půlka máje, nějakých šedesát let zpátky. Lhostejno, jaký rok, protože se stejná situace odehrávala květen, co květen. Můj otec, křestním jménem František, jako penzista, ulehl k odpolednímu, tak sladkému šlofíku. Zbytek rodiny se tedy vznášel na špičkách, varoval se jakéhokoli cinknutí s nádobím a vůbec se snažil nebýt, neboť předčasně probuzený Franci, jak mu říkala máma, se měnil v lítou šelmu.
Do posvátného ticha se rozezněl na plné pecky zvonek a za dveřmi soused, zda máme tátu doma. Buzení se bez soucitu a s chutí ujala máti, protože ji ta odpolední siesta zdržovala od práce a pěkně štvala. „Frantino, rojej se ti včely,“ vykřikoval s trochou hysterie soused, který viděl do naší zahrady. A tak otec s utajovaným reptáním „aby dědka husa kopla,“ protřel zrak a za pobízení „Frantino dělej, než ti vodletí“ se neupřímným poděkováním vydal směr včelín. V bytě zavládla pohoda. Máma otevřela šicí stroj a pustilo se rádio.
Jenže mě dohnal osud. Zvonek nahradil mobil a displej. Jak se na něm objeví v tenhle čas kolem druhé odpolední Malovice nebo Arnoštov, všechno mi říká „nezdvihej ho, nech ho zvonit“. Nakonec nervově nevydržím a je to tu. „Paní Šotolová, rojí se vám včely.“ Všechno ve mě odpovídá „Tak je nechte rojit,“ ale místo toho zbaběle poděkuji s tím, že sedáme do auta a jedeme roj řešit, což se přesně ode mě očekává. Samozřejmě, když se na místo činu dohrabeme, jsou včely fuč. „Aby vás sousedi husa kopla.“
Věřím však, že vy máte včely zcela nerojivé, takže se vás tento sloupek netýká a místo toho, abyste se snažili dostihnout roj, můžete si v klidu číst nové vydání Moderního včelaře.