Pro roztoče je charakteristické, že mají čtyři páry nohou, v larválním stadiu jen tři páry, nečleněné tělo a dva páry ústních ústrojů – chelicery s palpami.
Je třeba zdůraznit, že po hmyzu tvoří roztoči nejpočetnější skupinu druhů. Živí se rozmanitě a ke svému životu vyhledávají různá prostředí. Většina roztočů žije na souši jako predátoři, jiní jako saprofágové, konzumenti hub nebo rostlinných pletiv.
Některé druhy žijí dokonce i ve sladkých nebo slaných vodách. Parazitické druhy škodí obratlovcům nebo členovcům, zvláště pak hmyzu.
Z hlediska ekologického lze roztoče včelích úlů zařadit do 4 základních skupin:
1. Roztoče – saprofágní, kteří se živí mělí ze dna úlů a příležitostně i včelími zásobami.
2. Roztoče – predátory, kteří loví a požírají jiné druhy roztočů.
3. Roztoče foretické, kteří se nechávají přenášet včelami do vhodného pro-středí – do úlů, na jiné květy, apod., a tam se pak mohou stát škůdci.
4. Roztoče parazitické – škodí včelám nebo jejich plodu. Z hlediska výskytu v úlu pak mohou
být včelí roztoči náhodnými a dočasnými obyvateli úlů, zpravidla poměrně vzácnými, nebo obyvateli trvalými.
Nahodilí roztoči mají menší význam z hlediska škodlivosti. Velmi často mohou být dočasní draví roztoči v úlech dokonce užiteční.
SAPROFÁGNÍ ROZTOČI
O včelách je známo, že pečují o čistotu prostředí, kde ukládají zásoby potravy a kde vychovávají plod. Hygienu pro-středí udržují pomocí výměšků některých žláz a pomocí propolisu. Ke své škodě však pečují včely velmi málo o čistotu dna úlu. Na dně se hromadí zbytky organických i neorganických látek, tj. drť vosku, pylu, cukrů, zbytky uhynulých včel a jejich plodu. Ve včelařské odborné mluvě se odpadu na dně úlů říká „měl“.
Včelí měl je vhodnou potravou pro sapro fágní druhy hmyzu a roztočů – především pro roztoče podřádu Astigmata. Ti mohou svým počtem daleko předčit počet včel v úlu. Bylo zjištěno, že v úlu může být i přes půl milionu saprofágních roztočů.
Saprofágní roztoči se přemnožují i na jiných místech, kde najdou dostatek, potravy, především ve skladištích s potravinami. Proto jsou často označovány za „roztoče skladištní“. Jsou to většinou pomalu se pohybující kulovití roztoči, s průhledným tělem, někdy s charakteristicky tmavými končetinami, dlouhými brvami na těle a s ústními orgány ve tvaru tlustých klíštěk. Tito roztoči se mohou občas živit i tuhou potravou.
Mezi nejhojnější úlové roztoče pa-tří peříčkovci (Glycyphagidae). České jméno mají podle peříčkovitě větvených dlouhých brv na svém těle. Nápadně dlouhý mají i chodidlový (tarsální) článek končetin. V jejich potravě převažují houbovité částice ze dna úlu.
Peříčkovcům konkurují v potravě roztoči z čeledi Acaricidae. Na rozdíl od peříčkovců nemají dlouhý chodidlový článek, jejich brvy nejsou peříčkovitě dělené. Jednotlivé druhy jsou těžce rozlišitelné. Nejhojnějšími druhy v úle jsou Acarus siro a dříve považovaný za velmi vzácného roztoče Acarus immobilis.
Dalšími velmi početnými roztoči v úlu jsou skladokazi – Tyrophagus putrescentiae, T. longior a sýrohub obecný (Tyrolichus casei).
Velmi častými skladištními škůdci v úlech jsou mlékohubové (Carpoglyphidae). Rozmnožují se na cukernatých potravinách, které začínají kvasit. V úle se živí pylem i medem. Pylem se živí i vzácnější roztoč slámový (Chortoglyphus arcuantus).
V silných a zdravých včelstvech se saprofágní roztoči přemnoží zřídka a včelám přímo neškodí. Zato na zásobách je jejich činnost velmi zřetelná. Znehodnocují pylové plásty a navíc zamořují uskladněný prostor nepříjemným nasládlým pachem. Je dosud málo známou skutečností, že někteří z těchto roztočů mohou být zdrojem alergie včelařů (Dermatophagoides).
Proti skladištním roztočům se ve včelařství ochranná opatření ve velkém ne-dělají, stačí udržovat přísnou čistotu jak úle tak ve skladišti zásob.
Do skupiny saprofágních roztočů řa-díme i neškodné druhy, které se dostanou do úlů zcela náhodně, např. Tarsonemus sp., Scutarus sp., atd.
DRAVÍ ROZTOČI
Draví roztoči se objevují v úlech nebo ve skladištních prostorách zpravidla potom, co se přemnoží druhy, které tvoří jejich kořist. Řadíme sem roztoče z podřádů Mesostigmata. Jsou to poměrně velcí roztoči, velmi pohybliví a viditelní pouhým okem, blízcí příbuzní parazitických roztočů druhu Varroa a Tropilaelaps, Bohužel, žádný z dravých roztočů druhu Blattisocius, Lasioseius, Macrocheles, Proctolaelaps nebo Parasitus není specializován na úlové prostředí. Z nich pouze Melittiphis alvearius je vázán na úlové prostředí, loví členovce, ale při přímém požírání roztočů nebyl dosud pozorován.
Nejznámějším skladištním dravým roztočem je dravčík spižní (Cheyletus eruditus) z čeledi Cheyletidae. Byl mnohokrát nalezen i v úlech. Jak užitečným dravcem je v úlovém prostředí skutečně, nebylo dosud stanoveno. (pokračování)