Zejména meziválečné období 20. století je bohaté na spolkovou činnost - včelařství se rozvíjí v celém tehdejším Československu od Aše až po Mukačevo. V tomto období pozorujeme velký rozvoj včelařství na Slovensku. Slováci pokrokově zavádí horem přístupné úly s „evropskou“ délkou horní loučky rámku 42 cm.
Období po II. světové válce je poznamenáno informační izolací. Jsou vymýšleny a zaváděny naše „speciality“ nejen do úlové otázky. Je škoda, že se úsilí tenkostěnných nástavkářů v osmdesátých letech minulého století nepotkalo s nejrozšířenějším úlovým systémem na světě. S problémem nejednotné úlové otázky zápasí dodnes celá střední Evropa.
Budeme potřebovat dalších 100 let?
V našem regionu zavedl rozběrné úly jako první Josef Antonín Janiš (1749–1821). Byl zakladatelem novodobého včelaření v našich zemích. Jeho „nástavky“ byly opatřené křížem pro zpevnění divoké stavby.
V roce 1853 na sjezdu rakousko-německých včelařů ve Vídni slavný Dzierzon předváděl pohyblivé dílo – úl s rámečky. Nezávisle na něm v roce 1851 v USA Langstroth představuje úl s rámky s důrazem na včelí mezeru 8 mm. V roce 1854 „moravský Dzierzon“ Ambrož Hončík, farář z Mikulovic u Znojma, předvádí na výstavě Moravsko-slezské hospodářské společnosti v Brně první Dzierzonáky s dílem pohyblivým. Dne 20. 6. 1854 pořádá Hončík na své včelnici první jednodenní praktický včelařský kurs u nás. Rozebral dílo úlu, přeložil včelstvo z klátu do Dzierzonáku a učinil oddělek. Hončík (také Strohal a Šimbera) propagoval nejlepší míru horní loučky od 8 do 10 palců (20,3–25,4 cm). Wunder měl stálou míru 9,5 palců (24,1 cm).
Nástup autority Živanského, který v roce 1866 rozhodl o jakési zlaté střední cestě mezi 8 a 12 palci, měl za následek, že shodná míra horní loučky, resp. rámku, se rozšířila i v jiných zemích Rakouska-Uherska. Živan ský totiž pomáhal zakládat včelařské spolky i v cizině, např. v Tyrolsku, a jeho názory a doporučení byly včelaři akceptovány.
Po 100 letech se vrací stará Janišova zásada o výhodách rozběrných úlů.
Na přelomu dvou století (1885–1904) probíhala v naších zemích nová úlová reforma, která co do rozsahu byla největší. Radikálně se měnil vzhled rámku. V celé střední Evropě se přecházelo z úzkovysokého rámku na nízkoširoký. Tyto úzkovysoké rámky vznikly spojením dvou (někdy až tří) nízkých rámků, které byly nad sebou ve stojanech. Malé, nízké rámky měly své opodstatnění v začátcích rozběrného díla, kdy nahrazovaly trámky s volně vystavěným dílem. Tato proměna „trámky–malé rámky–trojrámky“ se vyvíjela přes padesát let. (Tento proces byl jakýmsi
„motorem“ začínající spolkové činnosti v Čechách a na Moravě). Na konci tohoto období bylo možné vidět v našich zemích moderní horem přístupné amerikány, stojany s trojrámky, stojany s malými rámky, stojany s trámky a ojediněle i kláty a košnice s divokým dílem. Nedivme se proto, že i po 100 letech u nás někdo včelaří v budečácích, listovácích, úzkovysokých Gerstungech apod. Jsme neobyčejně vynalézaví ale na druhé straně neradi přijímáme cizí zkušenosti.
V souvislosti přechodu na nízkoširoký rámek propagovali přední včelaři Hlinecký, Brázdil, Švarc a Adamec zavedení úlů rozběrných, horem přístupných. Byla tu i snaha o přímé převzetí amerického Langstrothova úlu. Originální Langstrothovy úly si nechal dovézt např. předseda české akademie Josef Hlávka.
Sjezd českoslovanských včelařů v Brně v roce 1904
Na 21. českoslovanském sjezdu v Brně 17.–21. 8. 1904, který byl nazýván také jako jubilejní (oslavovalo se 50. výročí spolkové činnosti na Moravě a ve Slezsku) se mimo jiné jednalo o třech variantách rozměru pro nízkoširoký rámek. Referát přednesl dne 17. srpna 1904 František Adamec. Zdůraznil skutečnost, že když mohou mít Američané tři typy rámků (Langstroth-Root, Dadant a Dadant-Blatt), proč bychom i my nemohli zavést tři varianty a čas ukáže, která míra se nejlépe osvědčí. Přítomné
seznámil se třemi možnostmi:
1. Použití již hojně včelaři využívaného trojrámku z českého nebo moravského stojanu, který se pootočí o 90 stupňů a vznikne rámek rozměrů 39 x 24 cm. Bylo argumentováno využitím stávajícího díla se zásobami a plodem. Sám Adamec uvedl několikaletou zkušenost s touto pootočenou variantou.
2. Spojení dvou dvojrámků vedle sebe, čímž vznikne velký rámek 48 x 26 cm, který bude větší než originální rámek Langstrothův. Tento návrh pocházel od pana Brycha z Blatné. Argumentace byla shodná jako v předcházejícím případě – využití stávajícího díla se zásobami a plodem.
3. Přímé převzetí originálního Langstrothova rámku o rozměrech 44,8 x 23,2 cm. Tento návrh, včetně zavedení i originálního Langstrothova úlu, intenzivně do-poručoval náš vystěhovalec v Jižní Africe pan Vladislav Bouček, který vedl čilou korespondenci právě s Františkem Adamcem (viz minulé číslo Moderního včelaře). Zdůrazňoval padesátileté zahraniční používání tohoto systému. Bouřlivé diskuse, kterou vedl sám předseda Kebrle, se vedle Adamce ještě zúčastnili pánové Konšel, Jakš a Tesař. Na závěr František Adamec uvedl, že jemu se nejvíce líbí „náš trojrámek na bok položený – jest zlatým středocestím mezi měrami širokonízkými a včelám se na něm daří výtečně“. Na to dal pan předseda hlasovat, a to napřed o tom, aby byl přijat návrh první, odpovídající naší míře dosavadní: „trojrám na bok položený míry 39 x 24 cm“. Návrh byl velikou většinou přijat a jubilejní sjezd se stal památný tím, že pro míry nízké a široké byla stanovena míra normální 39 x 24 cm, někdy uváděna jako míra spolková.
Vývoj po jubilejním sjezdu
Kromě zavedení normální míry sjezd doporučoval i postupné zavádění horem přístupných úlů. Realita byla na dlouhé roky jiná – rozšířily se zadem přístupné úly na různé rámkové míry, nejvíce 39 x 24 cm. Nástavkovým úlům, přístupným shora na nové nízkoširoké plásty, se začalo říkat „amerikány“. Typický „amerikán“ na míru 39 x 24 cm, vyráběný firmou Švarc, úl Hospodář, velmi rychle zanikl. Byl vytlačen zadem přístupnými Budečáky, které byly umístěny většinou ve včelínech.
Na to, že se nepodařilo prosadit s novou mírou nástavkové rozběrné úly, měl vliv konzervativní způsob včelaření ve včelínech, později i způsob mobilního včelaření pomocí kočovných vozů. Tento středoevropský způsob včelaření v zadem přístupných úlech ve včelínech přetrval v některých zemích do současnosti a v podstatě brání rozvoji včelnicovému pojetí včelařství (Slovinsko, Švýcarsko, Rakousko, částečně ČR).
Od padesátých let minulého století vidíme u nás snahu prosazovat nástavkové úly, ale převážně se ještě jedná
o složité kombinované systémy zadem a horem přístupné silně uteplené úly, navíc na různé rámkové míry. Na počátku šedesátých let minulého století byla ještě snaha zavést jednotný úl pro celé území tehdejšího Československa. Profesor Tomšík přichází s rámkovou mírou 37 x 30 cm. Dále vznikla celá řada uteplených nástavkových úlů na míry 39 x 24 a 39 x 27,5 cm (Tachovský, Třeboňský, K39)
Teprve v osmdesátých letech se začíná na Moravě kolem doc. Ptáčka rodit kroužek nízkonástavkových včelařů a v něm tenkostěnný úl Optimal na rámkovou míru 42 x 17 cm. Tento úl do značné míry ovlivnil moderní pojetí včelařství v ČR a přiblížil se ke světovému včelnicovému včelařství v tenkostěnných úlech. Byly rozšířeny plánky k výrobě, byla popsána technologie provozu, včetně mobilního včelaření. Úlový systém Optimal se rozšířil pouze na území tehdejšího Československa, protože rozměr jeho rámku se jinde ve světě nepoužívá.
Na tomto místě je třeba zmínit se také o úlu Slezan s rámkovou mírou 44,8 x 17 cm, který zkonstruoval a propagoval na severní Moravě ing. Žídek.
Tyto moderní trendy (tenkostěnné nástavky a nástavkové technologie vůbec) byly v 70. a 80. letech minulého století u nás přijímány a propagovány tzv. krajskými nástavkovými kroužky. Zásluhou Jindřicha Boháče bylo uspořádáno několik konferencí o nástavkových technologiích v Hradci Králové.
Po 100 letech je založena Pracovní společnost nástavkových včelařů CZ
PSNV CZ založená v roce 2000 se vrací ke 100 let staré myšlence zavést u nás ve světě vyzkoušený úlový systém Langstroth. Nyní se však již neargumentuje padesátiletou americkou zkušeností ale stopadesátiletým celosvětově používaným úlovým systémem. Tento trend se velmi pomalu začíná prosazovat ve střední Evropě již 20 let. Hlavním důvodem pro zavádění je celosvětový standard v půdorysu úlu, shodné úlové díly a doplňky, shodná a kompatibilní technologie provozu. Problémy s úlovou otázkou by nám neměly ubírat energii, tolik potřebnou pro řešení jiných palčivých problému evropského (ale i světového) včelařství. Je třeba řešit problémy nemocí včel, hlavně celosvětový problém s varroázou, problémy s kvalitou medu apod. Nová nastupující generace by se však měla poučit z našich „úlových dějin“.
V současné době dochází ve včelařství ke střetu ani ne tak generačnímu, jako ke střetu názorovému na technologii chovu včel. Nestačí pouze vyměnit úly a rámky. Včelař si musí osvojit celou technologii, která je ve finále velice jednoduchá a efektivní. Je pravda, že na tuto změnu přistupují zejména mladí začínající včelaři a dále nové komerční včelařské provozy, pro které je úl se silným včelstvem skutečným výrobním prostředkem.
Použité prameny: Český včelař, Moravská včela – ročníky 1903, 1904, 1905 Josef Nepraš, České včelařství, SZN, 1971 Matěj Hlinecký, Včela a její chov, 1908