ÚŽASNÁ ŽIVOTASCHOPNOST DIVOKÝCH VČEL
Včelařit jsem začal v roce 1964 už ve svých deseti letech se svým otcem v Budečácích. Otec měl tehdy pochopení pro mé odstředivé tendence a nechal mi volnou ruku v mém dalším včelaření. Již od samého začátku mi tehdejší způsob včelaření připadal nepřirozený, neboť v přírodě se o včelstva nikdo tak jako my nestaral. V této době jsme měli ještě možnost vidět včelstva žijící ve volné přírodě, v dutině lípy, v podlaze, vysekávali jsme včely ze zdi, dokonce jsme je dostávali z váhy. Zajímavé vždy bylo, že tyto „člověkem zanedbávané“ včely měly neuvěřitelnou kondici a velké množství zásob.
Jedno však měla všechna včelstva společné, stejný ne-měnný prostor a stálé jedno či více česen! V mých pochybnostech mě podpořil i můj včelařský učitel B. Šrám, který byl tehdy velkým propagátorem kmene ‚47‘. Důležité však bylo to, že ačkoli v danou chvíli i on včelařil v Budečácích (byť odlišně od tehdejší metodiky), měl značné zkušenosti i z jiných úlových systémů. Sám již tehdy používal vlastní líhně na matky, měl velice zajímavě zkonstruovaný chovný nástavkový úl. Byl to také on, kdo mě naučil využívat tzv. časovou izolaci při chovu matek. Společným pozorováním včel jsme strávili stovky hodin. Jeho slova, že neexistuje pro nikoho hotová provozní metoda, se mi pevně vryla do paměti.
AŽ ČTYŘNÁSOBNÉ VÝNOSY V NÁSTAVKOVÝCH ÚLECH
Nebudu zde popisovat mé vcelku humorné pokusy vymyslet úl, který by odpovídal, resp. se blížil, přirozeným podmínkám, které má včelstvo ve volné přírodě. V zimě 1967 můj otec zakoupil od. př. Vrány tři osazené nástavkové úly na míru 39 x 24 cm. Na tom by nebylo nic divného, kdyby jeden z nich nebyl zhotoven z desek o síle pouhých 3 cm. Ostatní měly sílu stěn 10 cm s klasickou izolací hoblinami. Na jaře však byl rozdíl mezi včelstvy nulový a to mě velice udivilo. Ještě divnější však bylo to, že včelstvo v neutepleném úlu dalo podstatně vyšší výnos. Dle našeho soudu to bylo tím, že mělo k dispozici o jeden nástavek více, a mohlo se tedy rozvinout do větší síly. To byl pro nás zásadní poznatek do budoucna. Prostor má tedy větší vliv na výnos než uteplení. V té době jsem chtěl začít včelařit moderně a zimovat včelstva ve dvou prostorách. V Budečácích to problém nebyl, jen po roce člověk potřeboval o jeden úl více. I tak to šlo ale krásně. Průměrné výnosy dosahovaly dvoj- až čtyřnásobku dřívějších výnosů.
JENŽE JAK VČELAŘIT V NÁSTAVCÍCH?
Nástavkové včelaření jsem chápal tak, že rámek budu brát do ruky jen při jeho zhotovování, lepení mezistěn, vložení do úlu a vytáčení. To byl můj sen. Velice jsem se také trápil (dnes vím, že naprosto zbytečně) kvůli mezeře mezi na sebe postavenými nástavky, v obavě před uhynutím včelstva v zimě. Výsledkem mých snah a při tehdejších možnostech ve výběru materiálu na úly bylo to, že se v roce 1970 objevil v mém provozu první nízko nástavkový úl na míru 39 x 16 cm o síle stěn 2,2 cm. Ten mé představy trochu splňoval. Hlavním motivem při jeho vzniku bylo právě překonání rizika úhynu včel stva v zimě.
KLÍČOVÝ PROBLÉM: INFORMACE
Teprve později jsem zjistil, jak šťastná to byla náhoda a objevoval jsem další skutečné výhody tohoto systé mu. Bohužel v té době neexistovala téměř žádná vhodná literatura , a tak jsem se musel vším prokousávat sám, za což jsem dnes vděčný. Přesto se mi ulevilo, když kolem roku 1973 začaly vycházet první překlady o této problematice. Vřele děkuji dnes již zesnulému J. Boháčovi, dále pak Doc. Ptáčkovi a Ing. Čermákovi, Valentovi a dalším za zveřejnění informací o nástavkových metodách včelaření. Doslova nadšen jsem byl překlady prací Dr. Farrara a také Bretschka. Vše jsem pochopitelně vyzkoušel, abych něco převzal, v něčem jsem se klidně vrátil k tomu, co jsem již praktikoval. Zkušenost je však nepřenositelná.
ZKLAMÁNÍ Z POLYSTYRENOVÝCH ÚLŮ
Koncem sedmdesátých let jsem včelařil s přibližně dvaceti včelstvy, většinou v nízkonástavkových úlech. Tehdy jsem se rozhodl pro další krok vpřed a vyrobil si pět nízkonástavkových úlů z 5 cm silného polysterénu. Myslel jsem si, že to bude bomba. A skutečně byla! Po sedmi letech zkoušení a porovnávání s tenkostěnnými úly jsem zjistil, že tyto úly jsou pro mne vhodné pouze k tomu, abych v nich převážel plásty. Srovnání jsem dělal též s Budečáky i s těžkými nástavky o síle stěn 10 cm a uteplených hoblinami a později také s úly koplenovými.
Hodnoty teplot jsem porovnával i s prázdnými nástavky bez včel. Všechny získané poznatky mne utvrdily v tom, jak iluzorní byla má dřívější představa o tom, že včelstvo vyhřívá v zimě úlový prostor.
Velmi mi pomohlo, a pomáhá i dnes, když jsem svůj první nízkonástavkový úl zasklil na třech stranách každého nástavku a zabudoval do něj několik teploměrů. Tento pozorovací úl jsem pak opatřil odnímatelným obalem z polystyrénu o síle 5 cm. Zajímavým poznatkem z let asi 1980–1985 pro mne bylo zjištění, že spotřeba zásob přes zimu je pro mé stanoviště prakticky stejná jak v uteplených, tak i v neuteplených úlech, což docela dobře dokumentuje níže uvedená tabulka.
Chtěl bych však podotknut, že zjišťování spotřeby nebylo a není mým prvořadým zájmem a tyto údaje byly zaznamenány z pozorování jaksi mimochodem. Zmíněné údaje jsou však nejsnáze kvantifikovatelné, a zřejmě proto se o nich i více diskutuje. Domnívám se, že zimní spotřeba není rozhodně nejdůležitějším faktorem, která ovlivňuje konečný výkon včelstva. Nelze jednoduše říci, že kdyby včelstvo spotřebovalo např. o 2 kg, méně zásob, mělo by o tyto 2 kg věší výnos. To by bylo přílišné zjednodušování.
Spotřeba v říjnu 2002 byla ovlivněna především tím, že ještě 24. 9. byl přínos na váze 0,40 kg z hořčice. Snůška z hořčice měla za následek zvýšené plodování, což se odrazilo v úbytku zásob v říjnu a také větším úbytkem včel z tohoto plodu, především v prosinci
Současně bych se velmi bránil paušalizaci údajů v tabulce, neboť jde o údaje z jednoho stanoviště. Jisté tendence se však ukazují. Pokud jde o jarní rozvoj, rozvíjejí se včelstva v neuteplených úlech od počátku února rychleji. Kolem jarní rovnodennosti a především v dubnu se včelstva v uteplených úlech rozvíjejí bouřlivěji a množství plodu se vyrovnává v uteplených i neuteplených úlech. Důležitá je však také poloha česna resp. česen a samotného stanoviště.
ROZHODUJÍCÍ JE SÍLA ZAZIMOVANÉHO VČELSTVA A MNOŽSTVÍ ZÁSOB
Jako rozhodující se ukázala síla zazimovaného včelstva a množství kvalitních zásob. Materiál použitý na konstrukci úlu nemá na medný výnos zdaleka tak velký vliv, jako prostor daný včelstvu po celý rok a to nikoli jen v období snůšky. Bez dostatečného prostoru není možné zimovat normálně vyvinutá včelstva!
KLIDNÉ A SUCHÉ ZIMOVÁNÍ V DŘEVĚNÝCH ÚLECH NA ZASÍŤOVANÉM DNĚ
Dalším poznatkem bylo, že včelstvům velice prospívá umístění na drátěných dnech. Výjimkou v tomto ohledu byly právě polystyrénové úly, u nichž byla vlhkost tak vysoká, že při náhlém ochlazení byly na stěnách úlů i několik decimetrů dlouhé rampouchy. Včely v těchto úlech trpěly vlhkostí a musely vynakládat značné úsilí na její odstranění. Nepomáhalo ani otevření všech oček a odkryté drátěné dno. K odstranění vlhkosti došlo až tehdy, když jsem nad horní násta vek polystyrénového úlu (dále jen PÚ) položil dečku z jutoviny, pak prázdný nástavek s otevřeným očkem a potom stříšku úlu. Proto také ani trochu nevěřím těm zázračným metodám a vlivu uteplení polystyrénem, které se občas u nás objeví. U mne se to nepotvrdilo a nepotvrzuje ani nyní. Odstraní-li se však v zimním období vlhkost z těchto úlů, lze v nich také včelařit, dokonce i nástavkovou technologií, jsou-li ovšem nástavky dostatečně zpevněny. Ve výnosech žádný rozdíl na mých stanovištích nebyl a není. Proč si tedy komplikovat život s materiálem, který má navíc k ekologickému včelaření, dle mého názoru, hodně daleko.