Pořadatelé se vždy snažili získat zpětné vazby od účastníků, aby mohli program přizpůsobit zájmům včelařské veřejnosti. Jsou to cenné zpětné vazby. Proto se letos objevilo (kromě standardně se opakujících a stále aktuálních témat, jako je např. legislativa) nosné a žádané téma porovnání pracovních metod a zkušeností několika výrazných osobností oboru. Když výrazných, tak výrazných: pozvání proto dostali Ing. Karel Jiruš, Ing. Jan Jindra a ke dvěma přednáškám Milan Havelka, na něhož přijde řada až v únoru a v březnu. Program celého cyklu najdete na webu PSNV-CZ a na Facebooku cyklu.
Nyní se věnujme tomu, co už bylo. Omlouvám se, že přes svoji účast v týmu pořadatelů cyklu do strohého reportu vmezeřím občas osobní stanovisko.
Večer první (26. 10. 2017). Plemenářský zákon
Loňský rok přinesl řadu novinek. Např. novelu plemenářského a veterinárního zákona, byly registrovány nové veterinární léčivé přípravky na bázi kyseliny šťavelové etc.
Tématem I. večera byla novela plemenářského zákona s názvem Plemenářský zákon v praxi aneb jaké včely ze zákona můžeme vlastně chovat?
Problém stále aktuální, novela zákona již platí, pochybnosti a nejistoty trvají. Otázky kolem interpretace oné magické věty, že „k plemenitbě včel mohou být využívána pouze plemenná včelstva nebo sperma včely medonosné kraňské“, jsou stále živé a nenacházejí odpovědi uspokojivé pro ty, kteří je kladou.
Organizátoři přizvali k panelové diskusi jak zástupce státních institucí, tak zástupce různých chovatelských sdružení (tedy: různých chovatelských sdružení:... v naší podivné realitě o nějaké různosti chovatelských sdružení samozřejmě nemůže být řeč...). A jelikož autor zmíněné „vsuvky“ do zákona se k ní dosud veřejně nepřihlásil, pozván být nemohl. A tak za něj museli horké kaštany z ohně tahat jiní. Zde je třeba vyslovit poděkování těm, kteří pozvání přijali a přišli na veřejnou debatu, což není věc jednoduchá. Byli to: Ing. Zdenka Majzlíková (Česká plemenářská inspekce), Ing. Jiří Hojer (Odbor živočišných komodit MZe), RNDr. František Kašpar (Uznané chovatelské sdružení včely kraňské ČSV, PV Pekařov), Mgr. Tomáš Heller (Spolek chovatelů včely tmavé, z. s.).
Každý z protagonistů prezentoval své vidění tématu. Jakkoli se mohlo účastníkům zdát, že výsledek potvrdil pesimistické předpoklady, díky za tento večer. Ing. Majzlíková konzistentně shrnula veškeré povinnosti, které legislativa klade na chovatele včel, a upozornila na řadů úskalí a mylných interpretací. Ing. Hojer zdůraznil, že v naší zemi je šlechtěno pouze jedno plemeno včel, a věnoval se kontrolám dovozu plemenného materiálu. Dr. Kašpar ve svém do hloubky vyargumentovaném výkladu představil mimo jiné principy přirozeného křížení a věnoval se zevrubně tématu umělé introdukce včelích plemen do lokalit, v nichž byla domestikována i plemena jiná. Ostatně v naší zemi toto byl už dávno a stále je aktuální problém. (A také důvod k diskusím a dodávám, že i k manipulacím veřejným míněním, kterých jsme byli svědky při schvalování novely zmíněného zákona). T. Heller pak nabídl téma včely medonosné tmavé, jejího původního rozšíření a jejích vlastností v závislosti na různých typech lokalit či snůšky.
Takhle se to zdá jako korektní debata a také to korektní debata byla. Proč ale výše zmíněný povzdech týkající se celkového vyznění? Znovu se totiž ukázalo, jak plemenářský zákon, tedy zákonná a pro všechny závazná norma, jejíž veřejně deklarovanou primární filosofií je podpora biodiverzity, byla pro včelaře zproblematizována výše citovanou a bez diskuse s veřejností i odborníky do zákona vpašovanou neblahou větou. Opět se ukázalo, že neexistuje jasně definovaný plemenný standard včely medonosné kraňské, jež je ale zákonem k plemenitbě předurčena, ba nařízena, že stran terminologie není jasné, jak chápat klíčový pojem plemenitba. Že zákon nestanoví žádné sankce při nedodržování a nutí pak ty, kteří na jeho dodržování mají dohlížet, vytvářet rozličná náhradní schémata.
Už pro tyto absurdity je třeba stále klást otázky a žádat na ně jasné odpovědi. Je to věc veřejná.
Večer druhý (23. 11. 2017) se dvěma tématy
Prvním přednášejícím byl Radim Lokoč, zejména na severní Moravě známý a činný dendrolog, který se specializuje na staré odrůdy ovocných stromů. Svůj brilantní výklad přizpůsobil včelařům, představil řadu cenných odrůd, přidal návody, jak si je opatřit, jak a kam je sázet a jak o ně pečovat. Vyhodnotil jejich význam pro včelí pastvu.
Druhým přednášejícím byl Karel Jiruš. Mnozí vědí, že jeho názory často poněkud předbíhají dobu. Před rokem či dvěma se mu dostávalo výtek za tvrzení, že i ten, kdo se umí postarat a skutečně i postará o včelstva, může stát nad prázdnými úly. Tehdy se říkalo, že kdo ošetřuje tak, „jak se má“, úhyny nemá. Už tenkrát se ono „jak se má“ stalo problémem stran definice a interpretace, protože včelstva hynula i těm, kteří to dělali „jak se má“. Jenom se to neříkalo nebo nechtělo slyšet. To až když úhyny zaznamenali i ti, kteří ještě nedávno mávali praporem jediné správné a všemi okolo obdivované metodiky.
Karel Jiruš po léta včelařil podle staré i moderní literatury, ale zjistil, že včely ji pravděpodobně nečtou. A že bude třeba řadu věcí přehodnotit. Proto svoji přednášku nazval Jak to dělám špatně, když správně to nefunguje. Ocitujme si kousek z anotace jeho přednášky: „Již tucet roků sleduji, že vše není takové, jak se prezentuje. Že stále opakovaná mantra „vyhubte roztoče a nebudete mít problémy“ neplatí úplně.
A hledám cesty, jak včelařit v nových podmínkách tak, aby včelaření nebylo jen medobraní a zbytek hubení a počítání roztočů. Přednáška nebude o tom, jak správně včelařit, ale o průzkumu tajemných a magických míst zvaných slepé uličky. Nebudu se dělit o úspěchy, ale především o neúspěchy a pochybnosti.“
Přesně o tom přednáška byla: když to nejde tak, jak se traduje, je asi třeba něco změnit. Co? Řadu věcí. Principem je vrátit se ke včelám a zkusit jim víc naslouchat. Pracovat s nimi v souladu s jejich viděním „včelího“ světa. Umíme to? Jsme schopni to chápat a naučit se to s naším většinovým antropocentristickým a ziskuchtivým viděním světa chovu včel?
Večer třetí (14. 12. 2017). Včelaření v blízkosti ohniska moru plodu
Jan Jindra však nakonec uvedl svoji přednášku otázkou: Co se to děje? Šlo tak vlastně o volné pokračování tématu, které již před ním nakousl Karel Jiruš. V úvodu si položil otázku, co potřebovali naši dědové ke včelaření a co potřebujeme my dnes? Ten rozdíl je viditelný už nejen přes generace. Doba se změnila, začátečníkům se říká, že je třeba více studia, ale přitom jsou i včelaři, kteří nic nečtou, ale včely mají. Na druhé straně včely hynou i zkušeným a starajícím se včelařům a neví se proč a hlavně: co s tím?
Ve své prezentaci se Jan Jindra podělil o vlastní zkušenosti s hledáním příčin úhynů či problémů, které se vyskytly i v jeho provozu, byť postupoval sebepečlivěji. V době, kdy většinou na přednáškách narazíte na lektory, kteří vědí, jak se vše správně (a často jedině správně) dělá, byli zde účastníci svědky výjimečně upřímné zpovědi zkušeného chovatele, který toho o včelách spoustu ví. Uvědomuje si však, že současná doba nás nutí klást si stále víc otázek a že jejich větší počet nutně neznamená větší počet odpovědí.
Vítaným hostem večera byla MVDr. Markéta Kopečná z pražské Městské veterinární správy, jež stručně přítomné informovala o novinkách v předpisech na rok 2018 (MKZ) a o aktuální „morové“ situaci v Praze.
Cyklus je v poločase. V lednu čekala zájemce interesantní změna programu z důvodu zásahu vyšší moci. Pozvání přednášet v Praze totiž přijal známý ruský apiterapeut Alexandr Barkov, který zaujal účastníky říjnové Mezinárodní apiterapeutické konference ve Kdyni. A v únoru a v březnu přijdou na řadu dvě zajímavá témata v podání Milana Havelky.