Tentokrát jsem ulovila 3. března, kdy je Světový den divoké přírody (http://www.wildlifeday.org/). Tuším, že mi připomenete zařazení našich včel mezi hospodářská zvířata. Ale všichni víme, že včely si proti králíkům v kotcích nebo koním ve stáji žijí mnohem víc po svém bez lidského dohledu. Jsou to prostě pořád divošky. A to vůbec nemluvím o jejich sestřenkách samotářkách a bratrancích čmelácích.
Zkrátka celá tahle rodina by si zasloužila dostat v sobotu třetího, když ne dort uplácaný z pylu, tak alespoň klid zbraní. Abychom jim přestali otravovat život betonáží luk kvůli svým velkokapacitním skladům. Abychom se vykašlali na peníze z bioplynek a místo pšenice s kukuřicí setých rok co rok na stejné pole radši hýčkali půdu stejně jako ještě otcové, pro které střídání plodin, kde čas od času také kvetlo něco včelám milého, byl zákon a spalování zrna si nedokázali představit. Abychom na ně přestali rozstřikovat kdejaký jed.
Vím, že nic z toho není v současném provázaném systému uskutečnitelné pro jednoho jediného obyčejného člověka, který má rád včely. Ale to neznamená, že bychom měli rezignovat. Den divoké přírody je k hledání cesty, jak z kolotoče točícího se stále rychleji vystoupit, přímo stvořený. Moc si s tím ale rady nevím. Sázka na děti by mohla vyjít? Pokud je nepřeválcuje virtuální realita. Třeba nás něco napadne, až půjdeme o víkendu hledat první jehnědy a sledovat, jestli se už nějaká včela vydává daleko za plot, kde zbývá něco, čemu ve zdejší kotlině říkáme „ještě alespoň trochu divoká příroda“.