Jistě se to podařilo hlavně díky snaze hledat více to, co nás spojuje, než to, co by nás mohlo dělit. Jistě je to i díky respektu a toleranci.
Napadá mě, zda tento unikátní projekt integrace není důvodem k zamyšlení: Když státy natolik rozdílné dokázaly najít společnou řeč, neměli bychom se o to snažit i my všichni jako jednotlivci? Pochopíme snadněji, že se nemusíme bát odlišných názorů lidí kolem nás? A obráceně: nakolik se vlastně mohou státy sjednocovat, kdybychom se my, jejich občané, nesnažili mít k sobě blíže? Kdybychom se pořád obávali těch, kdo myslí a žijí trochu odlišně než my?
Ti, kdo mají odlišné názory než my, nejsou naši nepřátelé. Často to naopak bývají lidé, kteří nám mohou nejednu naši mylnou představu poopravit, rozšířit a doplnit náš pohled na svět.
Ať už jde o věci zásadní, jako je pokojné a láskyplné soužití s nejbližšími v rodinách, nebo o věci relativně banální, jako je sjednocování včelích úlů a rámků, největší úspěchy jsou připraveny pro ty, kdo pochopili, že se vzájemně potřebujeme.
Hodiny odbily půlnoc a vy i já jsme najednou občané Evropské unie. Přeji vám, abyste ve sjednocené Evropě zažili ještě více osobních, pracovních a včelařských úspěchů, než dosud.
Vlastimil Protivínský