Úvod
Roztoči Varroa destructor zamořující afrikanizované včely v Jižní Americe, vykazují sníženou schopnost plodnosti, což je asi jeden z důvodů, proč se dlouhodobě populace roztočů rozrůstá pomalu nebo dokonce vůbec (Camazine, 1986). Fakt, že tyto včely budují plásty
o velikosti buňky 4,9 mm oproti evropským druhům včel, které budují plásty
o šíři buňky 5,4 mm, vedl k předpokladu, že velikost buňky je důležitá pro ovlivnění rozvoje populace roztočů (Erickson, 1990).
V tomto směru však bylo provedeno velmi málo pokusů hodnotících vliv velikosti buňky na reprodukci nebo dynamiku rozvoje populace roztočů. Zatím nelze prokázat, že by reprodukce roztočů byla ovlivňována velikostí buňky, ale invazní poměr byl dle jednoho brazilského výzkumu rychlejší u širších buněk (Message & Gonçalves, 1995). Na druhé straně však další výzkumy z jižní Ameriky naznačují, že staré dílo (s užšími buňkami) láká roztoče Varroa více než dvakrát ve srovnání s nově postaveným dílem (Piccirillo & de Jong, 2002), zatímco evropské průzkumy ukazují, že více roztoče láká právě vystavěné dílo (Rosenkraz, 1985). Ve Švédsku (Davidsson, 1992) nebyly rozdíly nalezeny a informace z Nového Zélandu ukazují, že zúžené buňky mají malý nebo dokonce žádný vliv na reprodukci roztočů (Taylor, 2003). Skutečnost, že roztoči Varroa budují podobnou populaci na afrických včelách v jižní Africe (úzké buňky) stejně jako na evropských včelách v Evropě (široké buňky) dále naznačuje, že velikost buněk, kterou včely používají, nemá větší vliv na dynamiku vývoje populace roztočů.
Použitý materiál a metody
V červenci roku 2001 bylo sedm smetenců usazeno vždy na 10 mezistěn se šíří buňky 4,9 mm. Všem včelstvům bylo umožněno každý rok vystavět dalších 10 mezistěn o stejné šíři buňky a plod byl vychován na těchto plástech. V květnu 2002 tato včelstva (zatím bez roztočů) obdržela lehce zamořený trubčí plod na plástech se standardní šíři buněk, které nadále sloužily jako kontrolní plásty v experimentu. Debriho výpočty roztočů byly prováděny v nepravidelných intervalech i říjnu 2002 a 2003, vzorky dospělých včel byly odebírány z plodu prostých včelstev k určení míry zamoření ve všech včelstvech. Velikost vybudovaných buněk byla vypočtena jako průměr celkem pěti měření řady deseti buněk vedle sebe. Na konci experimentu byla určena průměrná hmotnost 100 včel z každého včelstva.
Výsledky
Debriho výpočty množství roztočů v roce 2002 a 2003 jsou znázorněny na obrázku 1 a 2 dle pořadí. Na obr. 3 a 4 je znázorněn počet roztočů v přepočtu na 1 včelu v měsíci říjnu 2002 a 2003. Tabulka 1 uvádí měření velikosti a měr vyšetřovaných včel.
Diskuse a závěry
Debriho výpočty roztočů ukazují, že všechna včelstva vykazují malé, ale vzrůstající zamoření roztoči v roce 2002 s rychlým vzrůstem do vysokých hodnot během roku 2003 (obr.1 a 2). Vývoj je mírně rozdílný během roku 2003, kde výpočty v porovnávací skupině jsou vyšší pro tu část sezóny, která je srovnávána se experimentální skupinou s malými buňkami (obr.2), později se tyto rozdíly ztratily. Počet roztočů na včelu je téměř stejný v průběhu roku 2002 a není patrný statistický rozdíl v míře zamoření dospělých včel v dalším ze dvou experimentálních let (obr. 3 a 4). Vysoká míra zamoření v roce 2003 (obr. 4) ukazuje, že ztráty včelstev jsou výsledkem absence kontroly míry zamoření. Tam, kde je zamoření roztoči už dlouhodobé, lze očekávat vysokou úmrtnost včelstev v zimě. Míra úmrtnosti pak dosahuje hodnoty 35 % zimní
populace (Fries, 2002). Test zamoření byl proveden v oblasti, kde nebyly přítomny jiné klinické symptomy nemocí včelstev. Hypoteticky je to proto, že dosud nebyly zaznamenány vysoké hodnoty virového zamoření na včelstvech.
Vložením mezistěn se šíří buňky 4,9 mm se významně zmenšila průměrná velikost buňky v porovnání s buňkou standardní velikosti (tab.1). To však nemá za následek podstatné rozdíly v hmotnosti včel (P>0,05, t-test, tab. 1).
Současné výsledky neukazují, že velikost buňky ovlivňuje rozvoj populace roztoče Varroa. Jediným argumentem, který je užíván pro podporu hypotézy, že v menších buňkách se líhne méně roztočů je fakt, že včely v jižní Americe staví menší buňky a v menším rozsahu také na území severní Ameriky a tím nepotřebují léčení proti roztočům. Avšak, jestliže se dva fenomény objeví současně, stále nelze zjistit příčinnou souvislost. Použitím té samé logiky můžete také argumentovat, že lidé v Africe jsou černí, protože se méně často koupají.
Po 3 letech používání mezistěn s malými buňkami většina včelstev budovala přizpůsobené plásty. Avšak některá včelstva stále budují odlišné velikosti, obvykle proto, že preferují budování širších buněk. Jestli to však ovlivní prezentované výsledky, nelze prokázat.
Můžeme se však domnívat, že více trubčích buněk může být zdrojem většího počtu roztočů a to dokonce i tehdy, je-li reprodukce omezena jen na dělničí plod. Nepozorovali jsme zvýšené množství trubčího plodu, ale toto nebylo soustavně sledováno. Nicméně po třech letech, kdy včely používaly mezistěny s užší buňkou, budovaly značně menší buňky než srovnávací včelstva. To ale evidentně neovlivnilo rozvoj populace roztočů během sledovaného období.
Závěr tedy zní, že v současnosti nejsou prokazatelná data ukazující, že by menší buňky měly nějaký význačný dopad na rozvoj populace roztočů ve včelstvech.
Kontakt: Prof. Ingemar Fries, Fakulta entomologie, Švédská zemědělská universita, Box 7044, 75007 Uppsala, Švédsko
Potvrzení závěrů Ingemar Aberg poskytoval značnou podporu projektu a zúčastnil se počítání roztočů.