Můj oficiální výsledek ze zimy2008/2009 z akreditované laboratoře: na jednom z mých stanovišti zjistili dva roztoče na pět včelstev (z měli napadané na diagnostické varroadno v období od 25. prosince 2008 do 25. ledna 2009). Tento výsledek mne překvapil. Veškerou měl jsem si flotací v oleji vyšetřoval sám v období před 25. prosincem 2008 a po 25. lednu 2009. Při žádném z vyšetření jsem nenašel ani jednoho kleštíka. Část těchto vyšetření dokládá i záznam průběžně zjištěných údajů ve Varroamonitoring systému (VMS), www.varroamonitoring.cz.
Jak je možné, že se pouze v odevzdaném směsném vzorku náhle ti dva roztoči objevili – neřeším. Mohlo se stát, budiž, a nezbývá mi, než se s oficiálním výsledkem smířit, protože mnou zjištěné výsledky nelze vydávat za oficiální výrok vyřčený akreditovaným subjektem. Úplný laik však také nejsem – absolvoval jsem mimo jiná včelařská vzdělání kurz a složil závěrečné zkoušky prohližitelů včelstev – pomocníků veterinární služby. Počet oficiálně zjištěných roztočů mne nijak nevzrušuje – vím totiž, jak včlenit protivarroózní opatření do běžných úkonů vedení včelstev v průběhu sezóny.
Ale shora uvedené podivné skutečnosti ve mně evokují i další souvislosti. Na schůzi naší včelařské organizace 15. března 2009 jsem stejně jako předešlé roky usiloval o zařazení mezi úkoly předsednictva zajistit přednášku některého z odborníků na včelí choroby. Neuspěl jsem – nesešlo by se prý dost členů a byla by to ostuda.Tak jsem v rámci diskuze vystoupil sám a přednesl svou připravenou přednášku o uvědomění si vlastní odpovědnosti za svá včelstva,
o možnostech diagnostiky chorob,
o možnostech částečně samostatného rozhodnutí o léčbě, o proměnlivé intenzitě a obtížích při dlouhodobém odhadu ataku chorob apod. Byl jsem čerstvě inspirován setkáním příznivců VMS 11. ledna 2009 v Brně na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě, které pořádala Pracovní společnost nástavkových včelařů ve spolupráci se včelařským oddělením zmíněné univerzity.
Na schůzi naší včelařské organizace mne aspoň ze slušnosti nechali domluvit. Reakce byla jediná, ale bohužel charakteristická: „Zajisti gabon a až nám řeknou, my ho do včel dáme. A na podzim nám do včel foukneš, aby měli nahoře klid, když už jsme si to zaplatili.“ No a po schůzi se mi jeden držitel včelstev svěřil: „Víš, ty umíš h...o, protože jsi měl dva roztoče a já nic. Protože si to vždycky prohlédnu lupou a ty brouky z toho vyberu, abych neměl ostudu.“
Jsou i další paradoxní situace: včelař je vlastníkem včelstev, užívá sám jejich blahodárné produkty, prodává je s vážnou tváří jako lék, užívá si pověsti poctivce i hrdiny, který se nebojí žihadel. Ale ve skutečnosti málokterého včelaře zajímajírezidua(zbytky)léčivvproduktech včel, téměř nikdo z vlastního popudu nediagnostikuje, téměř nikdo neslyší varování před důsledky bezhlavé aplikace akaracidů apod., nikdo neorientuje svůj chov na vyhledávání a rozchov přirozeně odolnějších linií proti chorobám. Nikdo nemá odvahu požádat o pomoc nebo v zájmu jeho a sousedů požádat a domoci se jednoduchým způsobem účinného zásahu proti lajdáckému držiteli včelstev.
Proč to všechno píši? Ptám se, zda ČSV plní svou roli zastřešujícího orgánu dobrovolné organizace v souladu s aktuálními potřebami, především v oblasti působení na členy k posílení jejich osobní odpovědnosti za zdravotní stav jejich včelstev. Dosavadní systém je postaven především na předpokladu, že včelař musí spoléhat (a čekat) na rozhodnutí shora. To jsem chápal a ctil ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ano – před nástupem kleštíka byla jiná nákazová situace! Ale nejde jen
o to. Když jsem kdysi při vstupu do ČSV, prokazoval své nastudované znalosti a první zkušenosti se včelařinou, a když moji schopnost samostatně včelařit potvrdili na schůzi dva zkušení včelaři, byl jsem přijat a náležitě na to hrdý.
Současný stav je jiný. Stavovská čest existuje jen výjimečně, touha táhnout za jeden provaz byla zadupána preferencí „svobody“ bez spoluodpovědnosti a základních znalostí. Nedávné nedoložitelné pochybnosti o věrohodnosti výsledků vyšetření vzorků postupně přerostly v nedůvěru.
ČSV nemůže ani prostřednictví OV, ani ZO sledovat a dohlížet každé včelstvo každého držitele včelstev. Je pro mne těžko pochopitelné, že hledání cest, jak na to, není nijak významně patrné. Úroveň odbornosti dokonce i organizovaných držitelů včelstev je někdy naprosto katastrofální a bohužel neprokazatelná.
Zbavit se nevděčné funkce je těžší, než být do ní zvolen. To, že dosavadní způsob propagace spolkové činnosti, stavovské hrdosti a systému vzdělání členů dobrovolné organizace ČSV selhal, je zřejmé.
Domnívám se, že pro zlepšení situace by měl ČSV také mimo jiné zařídit, aby akreditované laboratoře mohl kontrolovat nejen z hlediska jednoduše sledovatelných parametrů (např. hygieny provozu, dodržování bezpečnosti práce a pod.), ale i z hlediska správnosti výsledků vyšetření. V tržním prostředí je běžné, že objednatel služby si vybírá dodavatele podle ceny a důkladně si prověřuje splnění požadavků kvality výsledného produktu. Tím je výsledek vyšetření. Vždyť na základě vydaného osvědčení o výsledcích vyšetření se rozhoduje o nařízené aplikaci léčiv, ale i
o vynaložených prostředcích na ně. Pokud jsou prováděny takové kontroly, nikde jsem se o výsledcích nedočetl. Díky nízké informovanosti o kontrolních zkouškách mohou vznikat obavy, zda nejsou výsledky zkreslené. Nejhorší na tom je, že lidé už „oficiálním“ výsledkům nevěří nikdy. To je další velká prohra dosavadního systému.
Mrzí mne, že díky shora uvedeným poznatkům jsem nucen některé prezentace názorů ČSV např. v časopise Včelařství brát shovívavě jako názory starce, který už několik let není schopen plně chápat současný vývoj světa, efektivně na něj reagovat a předjímat s odborným nadhledem dynamiku vývoje v nejbližším období. Sám využívám všech možností jak dosáhnout osobního vzdělání a poučeného pozorování svých včelstev. A na základě toho mohu zodpovědně provádět šetrné, ale účinné zásahy, jejichž efektivitu chci, umím a mohu kontrolovat. Proto je pro mne a pro můj současný pohled na komplexní problematiku včelařiny přínosnější zapojení třeba do VMS, ke kterému přistupuji s pocitem včelařské sounáležitosti a solidarity a s maximální odpovědností.
Ing. Josef Kala Plzeň