Mouchy tse-tse – glosiny – jsem dosud živé neviděl, a tak mi to nedalo, abych si jich několik nechytil. Pustil jsem je pod sklenici, abych si je mohl prohlédnout. Nebyly to mouchy tse-tse, byly to včely. Začal jsem si je zvědavě prohlížet. V hlavě se vybavovalo vše, co o afrických včelách vím. Nebylo toho mnoho.
VČELY BYLY HLADOVÉ
Bylo období sucha. Včely přiletovaly z trnitého buše, suchého jak troud, a hladově se vrhaly na každou potravinu, vyloženou na stole. Vykusovaly ovoce, vylizovaly zbytky polévky z talířů, kapky oleje, a když jsem jim nasypal na stůl trochu cukru, vypadalo to tam za chvíli stejně, jako kdybych doma v posnůškovém období zapomněl u úlu kus medného plástu.
Díval jsem se na stráně blízkého Kilimanžára, na jehož vrcholu svítila bílá ledovcová čepička, vybavoval si ho-vor s tanzánským kolegou – výzkumníkem Ntengou Gratiasem. Vyprávěl zajímavě o včelách tohoto kraje. Dříve se myslelo, že všechny včely medonosné, žijící pod Saharou, patří k rase včel Adansonových (Apis mellifera adansonii, Latreille 1804). Tato včela, která je známá tím, že po zkřížení s jihoamerickými včelami dala vznik útočnějším a přelétavějším afrikanizovaným včelám, je ve skutečnosti rozšířena pouze v západní Africe, zatímco ve východní Africe žijí jiné rasy včel.
NENÁROČNÁ SCUTELLATA
Včely, které jsem pozoroval, patřily nepochybně včele štítovité (Apis mellifera scutellata, Lepeletier 1836). Jsou to včely afrických trnitých křovin a travnatých savan. Žijí v nadmořské výšce od 500 po 2400 m n. m. v oblasti , která má dvě charakteristická období sucha a chladnější dobu dešťů. Roční teplota kolísá v rozmezí 16–23 °C. Byly to poměrně velké včely s nápadně dlouhými končetinami i předními křídly. Podle pozorování mnoha autorů jsou to včely žijící v menších společenstvech, značně rojivé, přelétavé a při vyhle-dávání místa hnízdění nevybíravé. Usadí se pod skalními převisy skalnatých ostrůvků zvaných „kopjes“, pod primitivní stříškou domorodých chýší nebo v opuštěném termitišti. Včely, které jsem pozoroval, odlétávaly někam do trnitého buše, kam jsem se je neodvážil sledovat.
MONTICOLA, VČELA HORSKÝCH DEŠTNÝCH PRALESŮ, JE JEDNA Z NEJMÍRNĚJŠÍCH VČEL NA SVĚTĚ
Z tohoto kraje popsal další rasu včel Smith v roce 1961. Nazval ji včelou horskou (A. m. monticola). Tato rasa je vymezena ekologickými činiteli a má přesnou hranici rozšíření. Je to včela horských deštných pralesů a vegetačních pásem, které jsem před sebou viděl na úbočí Kilimanžára jako na dlani. V oblasti vládne po mnoho týdnů hustá mlha, hory obklopují černé deštivé mraky a průměrná roční teplota je kolem 11 °C. V určité době prorazí husté mraky ostré sluneční paprsky, a to vyvolá hromadný rozkvět bujného rostlinstva. Rozkvetou rododendrony a neznámé rostliny horských pralesů. Včelám nastane období hojnosti. Nacházejí mnoho zdrojů snůšky. Za pastvou vyletují i v chladnějším počasí.
Horské včely se liší od včel mírného pásma především tím, že neznají klidové období. Stěhují se za lepšími podmínkami buď dolů, nebo nahoru po úbočích Kilimanžára nebo sopky Meru. Jsou to středně velké včely, tmavé, s dlouhými chloupky. Tergity nápadně štíhlého zadečku zdobí žlutavé proužky. Jsou jednou z nejmírnějších ras včel na světě. Jen výjimečně bodnou, a proto se s nimi dá pracovat bez rukavic a ochranné síťky.
PŘELÉTAVÁ POBŘEŽNÍ VČELA LITOREA
Třetí včelí rasou východní Afriky, rozšířenou v pobřežním pásmu východní Afriky, je včela pobřežní (A. m. litorea, Smith 1961). Je to drobná včela s nevýrazným zbarvením. Ploduje po celý rok a v době nedostatku přeletuje do lepších podmínek. Proti nepřátelům, především vosám a květolibům rodu Palarus, se brání přelety nebo nevyletováním v době, kdy jsou květolibové nejvíce aktivní. Přemýšlel jsem nad vlastnostmi všech tří ras této oblasti a dospěl k závěru, že jejich rozložení stupňovité přizpůsobivosti kopíruje stupňovitost ekologických podmínek oblasti.
AFRIKA MÁ CO DOHÁNĚT
Třebaže Tanzanie a Keňa patří mezi africké země s nejvyspělejším včelařstvím, mají stále co dohánět. Včelaří se většinou v klátech z kůry, zavěšených na stromech. Moderní nástavkové úly jsem na cestách dlouhých přes tisíc kilometrů nikde neviděl, dokonce
ani na ostrově Zanzibar ne. Většina medu se zkonzumuje doma, nebo použije na výrobu „medného piva“. Menší množství medu – hlavně z oblasti Kilimanžára a Meru – se zpracovává v Aruši. Vyváží se hodně vosku.
S místními včelaři jsem neměl možnost se blíže seznámit, cíl mého putování byl jiný.