Milióny let včelstva na zimu pochopitelně nikdo neuteploval. Pokud si některé s mrazem neporadilo, uhynulo a své geny už dále nešířilo. Ta, která se přizpůsobit dovedla, naopak pokračovala v rodu. Přesto že o jistou část včelstev se člověk v novodobých dějinách intenzivně staral, tento dávný proces přirozeného výběru trval tak dlouho a tolik generací, že se na něm za několik posledních asi 200 let nepodařilo lidem změnit ještě vůbec nic.
Člověk přesto podmínky života různých živočichů přirovnává k podmínkám svého života. Právě odtud pramení snaha maximálně chránit zimující včelstvo před zimním chladem a jen málokdo si uvědomuje, že pro včelu, která na-rozdíl od člověka nemá stálou tělesnou teplotu, je naprosto přirozené strávit několik měsíců v teplotě těsně nad nulou, a to bez nejmenších následků.
O tom, že uteplování včelstvům nijak neprospívá, nebo dokonce může být na škodu, se lidé často přesvědčili zcela náhodou. O jednom takovém případu, který se stal před 130 lety v augustiniánském klášteře na Starém Brně, píše Ing. Květoslav Čermák, CSc.
Objevitel principů dědičnosti, Johann Gregor Mendel, se ve svém klášterním včelíně v Brně zabýval řadou praktických otázek včelaření. Ze zachovalých zpráv se můžeme dozvědět, že Mendel vyzkoušel nejrůznější způsoby zimování jak ve včelínu, tak v suchém sklepu s větráním na způsob stébníku. Zvláštního ocenění si zasluhuje Mendelova několikaletá práce na problémech takzvaného studeného zimování. Po řadu let se Mendel totiž potýkal s vlhkostí a plísní v úlech po vy-zimování, zejména ve stébníku. Jednu zimu nedopatřením ponechal ve stébníku po celou zimu úl v šikmé poloze pod úhlem 30 ° (česnem k zemi). K jeho překvapení toto včelstvo vy-zimovalo na rozdíl od ostatních suše a později se velmi dobře rozvíjelo.
Mendel si tento úkaz správně vyložil zlepšenou ventilací v nakloněném úlu a začal zkoušet zimování se zvýšenou výměnou vzduchu a s men-ším uteplením. Zjistil, že silná včelstva takto upravená zimovala klid-něji, suše a na jaře se dobře rozvíjela. Po několikaletých zkušenostech došel k závěru, že silná včelstva zimují nejlépe ve včelínu bez uteplení a s malou štěrbinou v horním česně. Ve Včele brněnské na str. 66–67 z roku 1876 čteme o Mendelových zkušenostech:
„Po těchto již po 3 léta vždy s dobrým výsledkem opakovaných zkouškách, důst. p. prelát nikdy jinak než ‚chladně‘ včely zimovati nechce, vždy ale o to se postará, aby proti větrům a chladnému vzduchu chráněny byly…“
Zdroj: Rozman, Veselý, Kühr: Johann Gregor Mendel a včelařství, Praha 1965.
Jindy poznáváme zákonitosti správného zimování zcela vědecky. Například ve Švédsku se tímto problémem zabývala dokonce fakulta architektury na univerzitě v Lundu, jak o tom píše český rodák, pan Olda Vančata:
Včely konzumují cukr a spalují jej na vodu a CO2. Otázkou je, jak ji dostat z úlu pryč. Někdo je zastáncem větrání pomocí oček a nebo polopropustným stopem.
Fakulta architektury na univerzitě v Lundu došla k závěru, že nejlepší je považovat úl za balón naplněný teplým vlhkým vzduchem. Pochopitelně, že ta vlhkost musí někde kondenzovat. A tak udělali polystyrénový kryt, který postavili přes úl. Vzduchová mezera mezi úlem a krytem je na čelní a zadní straně. Tím je také zajištěn kontakt s okolím.
Nasazením tohoto krytu se kondenzační zóna (rosný bod – pozn. red.) dostane pod úroveň česna, a tedy mimo úl.
Já jsem to zkoušel dva roky a musím říct, že jsem nikdy tak suché úly neviděl. Protože ten kryt byl lehký, zabudoval jsem polystyren do bedny z překližky. Po dvou letech jsem toho však musel nechat, protože mezi překližkou a polystyrenem se zalíbilo mravencům, takže jsem měl úly přikryté mraveništěm.
Největší škody včelám působí nedostatečný odvod vydýchané vodní páry, která pak v úlu kondenzuje.
Nechcete-li ji odvádět ven nakláněním úlů česny k zemi, jako opat Mendel, nebo nasazováním polystyrénového
„mraveniště“, zkuste dostatečným větráním zajistit, aby se teplý vlhký vzduch dostal z úlového balónu ven třeba právě pomocí nástavkových oček. Jarní pohled na zdravé včelstvo v suchém a čistém úlu bude stát za to!