Včelnice v podletí a na podzim

V srpnu (august), zpravidla koncem druhé dekády, končí první sestupná fáze plodování včelstva. Do té doby včelstva ještě dostatečně plodují z donesených nebo zakrmených zá­sob, ale přece již méně než v červno­vém (júnovom) maximu. Včelstva mí­vají ještě asi 20 tisíc plodových buněk. V ojedinělých případech to může být značně více nebo také značně méně. Počátkem druhé sestupné fáze křivka plodování začíná strmě klesat.

Včelstva chovaná ve více nástav­cích by již měla být pro zimu nakr­mena zcela, nebo alespoň ze dvou třetin. Dr. Weiss (Erlangen) prokázal, že toto rychlé nakrmení velkými dáv­kami po vytočení na zimu je pro včel­stvo velmi příznivé. Přibližuje se také přírodnímu životu včelstev.

TAJEMSTVÍ DLOUHOVĚKOSTI?

NADBYTEK KVALITNÍ POTRAVY

V měsíci srpnu je založen plod, z ně­hož se vylíhne většina zimních včel. Ty nejcennější včely se však budou líh­nout z vajíček nakladených ještě poz­ději. Květnové snůšky se dožívají, dle Fluriho-Liebefelda, většinou včely na­kladené až po 15. 8. Tyto včely jsou v larválním stádiu velmi dobře živené. Zatímco na jaře živí jedna včela dvě

buňky plodu, tak u zimních včel je to

obráceně – dvě včely na jednu larvičku.

Málo plodu a tedy lepší péče znamená

dlouhověké včely.

Dříve propagované podletní podněcování při výzkumu úplně selhalo. Poprvé již v létech 1978–1981 ve švýcarském Liebefeldu a stejně tak i v Erlangenu a později (1989–1998) v Hohenheimu. Ve střední Evropě se udrželo pouze nepodloženými domněnkami včelařů, ale dnes už víme, že podněcování je naprosto zbytečné. Zimní včely lze totiž vychovat v dosta­tečném počtu i na doneseném medu, který se v bohatších létech vytočí až ke konci srpna a teprve pak se včel­stva nakrmí.

Německý včelař z povolání Golz, ma­jící za sebou čtyřicetiletou praxi, říká: „Vyzkoušel jsem to poprvé v roce 1995. Zatímco včelaři v roce 1996 naříkali na špatné přezimování na medovico­vém medu, já vyzimoval vskutku krásná včelstva.“

To jen dokazuje (spolu s výzku­mem), že včelstva v tuto dobu, tak jako odedávna, potřebují pouze dobrou matku, prostor ke kladení a uložení zá­sob a zásoby v plástech. Mimo to také dostatečné větrání pro přívod vzdu­chu, resp. kyslíku. Tomu všemu včelstvo přizpůsobí velikost svého zimního hroznu.

O SÍLE JE ROZHODNUTO, I KDYŽ ODDĚLKY DOHÁNĚJÍ, CO SE DÁ

Zatímco oddělky teprve do-růstají do svého maxima, kmenová včelstva již sláb­nou. V podletí již nemohou ani podněcováním zesílit, čemuž mnozí včelaři mylně věřili. Na zesílení včelstev jsme měli myslet při vý­chově velkého maxima na jaře. Nyní je již rozhod­nuto, a proto můžeme včel­stva posílit jedině  připojo­váním oddělků přes noviny (pokud  ne­chceme oddělky přezimovat ).

Při dokrmování na počátku srpna dochází k simulaci snůšky a to vy­tváří dobrý předpoklad, že si včely při spojování ponechají mladou matku. V bezsnůškovém období tomu bývá naopak (výzkum Dr. Skirkiavičuse).

KLID JE NYNÍ TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ

Včelstva v tuto dobu již nerozebíráme. Příprava na zimu je vidět i na sběru propolisu, kterým včelstvo tmelí ještě všechny nechtěné spáry a nástavky mezi sebou. Včelstva už také vyhánějí trubce. Tam, kde tomu tak není, pravdě­podobně probíhá pozdní výměna matky nebo se matka ztratila.

Včely ještě donášejí pyl, který potře­bují budoucí zimní včely. Jako poslední dokrmíme oddělky určené k přezimování na 7–10 kg zásob. V srpnu, nebo od srpna líhnoucí se včely, se vyvíjejí v zimní včely. Pokud včelař včas ukončil zimní nakrmení, nic nedělají. Vytvářejí si tukobílkovinné tělísko v zadní části těla, tak jak to činí též včely při přípravě k rojení. Přitom jsou uskladňovány dů­ležité proteiny, tak aby ke konci zimy byly k dispozici při krmení plodu, když v jeho blízkosti nebude uloženo dosta­tek pylu.

dením původního harmonického stavu. To se mu vždy lépe daří ve snůšce nebo po podání krmiva včelařem. Vliv včelaře se proto omezuje hlavně na to, že:

1. připraví včelstvu vhodné obydlí
2. stará se o dostatek snůšky (např. kočováním)
3.  zamezuje rojení (prospěch včelaře)
4. odebrané zásoby medu nahrazuje krmením cukrovou potravou
5. chrání včelstvo před škůdci a nemocemi
6.  provádí plemenný výběr.

Ve středu pozornosti dnes stojí sklon k rojení, medný výkon a mírnost včel, která nám dovoluje včelařit mezi sou­sedy. V poslední době je to též odolnost proti varroáze, případně zvápenatění plodu. Chov se orientuje také na silnější včelstva, protože přinášejí více medu než slabší.

Je otázkou, zda se nám to skutečně daří, nebo v letošním roce zdařilo. Prostorné nástavkové úly mohou za­plnit zase jen včely, které jsou selekto­vány pro velkoprostorové úly. Tak se to úspěšně daří například u rakouského chovatele Singra.

  Září (september) – definitivní konec léta

Koncem září končí kalendářní léto. Produkční včelstva jsou již asi od 15. 8. ve druhé sestupné fázi a pomalu ukon­čují plodování. Pouze slabší oddělky, mají-li dostatek zásob, se snaží ještě dohnat svoji početnost pro zdárné zi­mování. Včely líhnoucí se v září bu­dou vychovány jako dlouhověké zimní včely.

V teplých dnech ještě můžeme na proletu mladušek pozorovat, jak skončily pozdní výměny matek. Včely sbírají vodu, pyl a propolis na úpravu hnízda pro zimu. Kdo zimuje jen v jed­nom vyšším nástavku, dokrmí včel­stva druhou dávkou cukru. Je také ještě možné připojit nástavek s oddělkem a mladou matkou přes no­viny. Nejpozději do konce září vložíme pod včelstva podložky k diagnostice měli při léčení varroázy.

ZAJISTIT DOBRÉ VĚTRÁNÍ

 Včelstva mají pro zimu buď otevřené horní očko, neb odvětrané pokrytí hor­ních rámků, k odchodu zimních vodních par. Tyto vznikají při konzumaci a vý­robě tepla včelami z cukrů. Z 10 kg zá­sob vznikne 6 litrů vody, která v době bez plodování musí být odvedena z úlu ven. Jinak kondenzuje ve formě ka­pek na studenějších částech úlu. Úly mají být proto stavěny tak, aby voda uvolněná jako pára, mohla být předá­vána do okolí. Ze stavebních materiálů se k tomu nejlépe hodí dřevo. Není-li natřeno barvou, předává tuto vlhkost do okolí. Každá izolace tuto možnost znesnadňuje. Pro neplodující včelstvo v zimě není nic horšího než mokrý, tedy neodvětraný úl. Při zimování s větším množstvím nástavků včely nejsou schopny odvětrat vodní páry jen spodním česnem a větší mrazy jim to mnohdy ani neumožní. Část vče­lařů proto už zimuje na celoročně ne­zakrytém zasíťovaném dnu. Přednosti takového zimování ověřil výzkum pod vedením Dr. Horna v německém Hohenheimu. Tzv. „studené zimování“ přispívá k rychlému ukončení plodo­vání a tím k účinnějšímu ošetření proti varroáze.

Na výnos medu to nemá žádný vliv. Pro ten je důležité co v úlu zimujeme a ne jak a kde. Vše ostatní si včelstvo řídí samo, bez vlivů člověka.

DÉLKA VČELÍHO ŽIVOTA JE VELMI ROZDÍLNÁ

Zatímco matka žije zpravidla 3–5 roků, včela dělnice naproti tomu v létě vět-šinou jen 3–5 týdnů. To má veliký vý­znam pro ozdravění včelstva. Bez stálé produkce plodu by však včelstvo v létě brzo zahynulo.

Zimní včely žijí až 6 měsíců a mnohdy byly pozorovány až 9 měsíců staré včely. Z ekonomických důvodů je zimní společenství včel pouze asi polo-viční než dosahuje populace v maximu po letním slunovratu. Větší zimní včel­stvo spotřebuje více zimní potravy, ze­jména v předjarních a jarních měsících, kdy ještě nemá možnost si novou do­nést. Proto již po letním slunovratu, při přípravě na zimu, se chová dle při­rozeného instinktu a hodnotí svoji cel­kovou situaci. To znamená: kolik je zá­sob, jak je velká plástová plocha, kterou je možné obsednout a také kudy bude do úlu přicházet kyslík.

Podle kvality těchto podmínek pro přežití začne vychovávat odpovída­jící množství zimních včel. Včely ještě nemohou mít geneticky zafixováno, že budou později v létě dokrmeny, pro­tože se tak děje teprve krátkou dobu. Proto je tak důležité po vytočení medu včelstvo opět co nejdříve maximálně nakrmit .

ČÍM SE LIŠÍ ZIMNÍ VČELY?

Zimní dlouhověká včela se od té letní na první pohled nijak neliší. Několika­letá pozorování vylíhnutých označe­ných včel ve švýcarském Liebefeldu (Merz 1977–78) jednoznačně zjistila, že zimní včely jsou vychovávány v prů­běhu dlouhé letní, podletní a podzimní periody. Včely líhnoucí se ve stejném čase a na stejném plástu mohou být jak letní tak i zimní. V některém včel­stvu se líhnou zimní včely již v červenci v jiných teprve v září. Přeměna včelstva nastává velmi pozvolně.

Nejvíce uhynulých označených včel bylo vždy kolem poloviny října. Čím později v podletí a na podzim se dělnice vylíhnou, tím menší mají příležitost pečovat o plod a o to mají delší životnost. Jeví se zde tedy souvislost mezi krátkou životností a intenzivní péčí o plod.

Pokusy vyrábět zimní včely pod­zimním podněcováním skončily nezda­rem. Podněcovací krmení mělo spíše škodlivé důsledky. S velkými náklady byl totiž zvýšen počet krátkověkých včel, které pro přezimování byly nadby­tečné a přitom spotřebovaly část zásob a úspory podletních přínosů pylu. V zimním hroznu máme, dle Fluriho, tři skupiny včel. Krátkověké podzimní včely, které žijí asi do poloviny listopadu, krátkověké či středněvěké podzimní včely do začátku dubna a dlouho-věké zimní včely, které ojedi­něle mohou žít až do konce června. Prvé dvě skupiny jsou vlastně přechodové formy. Americké pokusy k vychování plnohodnot­ných zimních včel přeru­šením plodování byly ne­úspěšné. Z praktického hlediska včelaře musíme vidět mož­nost výběru v genetic­kých vlohách těch včelstev, která přezimují silná, tedy s množstvím dlouhověkých včel. Vedle toho jsou včel­stva, která přes veškeré naše snažení vyzimují vždy slabá. Dalším předpokladem je příznivé počasí a tím velký stav plodu v čer­venci, což souvisí také s velkým maxi­mem populace a stavem donesených nebo nakrmených zásob. Včelstva by neměla být v pozdním létě a také na podzim vystavena žádnému nepří­znivému tlaku, tj. péči o plod a tlaku potravy. Malý prostor, málo potravy a špatné větrání nemohou v této se­stupné fázi stimulovat vytvoření sil­ného zimního včelstva. Variabilnost velikosti včelstev, jako druhu hmyzu, zajišťovala vzhledem k rozdílnosti snůškových podmínek v jednotlivých létech jejich přežití  a to již miliony let před člověkem. Jak se s tím včelař vy­rovná? Poměrně jednoduše  včelami tzv. „zakonzervovanými“ z jarních a let­ních přebytků v oddělcích a smeten­cích a následným zpětným spojováním s kmenovými včelstvy. Na včelnici je tedy vše skoro hotovo a na vlastních včelstvech se nedá již nic změnit. Zpytujme tedy své svědomí, co jsme udělali a neudělali dobře a co zbytečně . Jak jsme připraveni na další rok a co budeme muset zlepšit, či lépe,

Říjen (október) – první mrazíky a poslední zásahy do včel

V prvním podzimním mě­síci se již vyskytují noční mrazíky, zejména ke konci měsíce. Klesne-li teplota pod 10 °C, včelstva se sta­hují do zimního hroznu, který v teplejších dnech opět rozpouštějí. Líhne se poslední plod a v tep­lých dnech se ještě včelstva proletují. Neztrácejí příležitost vyprázdnit svůj výkalový vak před zimní hygienickou přestávkou. Poslední trubci jsou nemi­losrdně vyhnáni. Včelstva v těchto dnech ještě doná­šejí pyl a propolis.

Koncem první říjnové dekády už můžeme začít s léčením včelstev proti varroáze fumigací. U nástavkových úlů se osvědčila také fumigace spodem, po­kud mají úly vysoký podmet. Fumigační pásek se upevní na stojánek z drátu, takže volně visí. V horním otevřeném očku pozorujeme po zapálení, kdy do­sáhne kouř horního nástavku. Pak očko uzavřeme.

Léčení aerosolem, při teplotách pod 10 °C, je možno provádět přizpů­sobenou hubicí přístroje a očky v ná­stavcích. Také tady nám očko v nejvzdá­lenějším nástavku prozradí, zda je již celý úl naplněn aerosolem.

Vždy druhý den po léčení kontrolu­jeme spad roztočů na podložce a tím stupeň napadení. Při léčení je důležité odstranění posledních roztočů uvolně­ných z posledního zavíčkovaného plodu. Čím méně roztočů přežije, tím pomaleji se budou množit v příštím roce. Přeživší roztoči mohou také způsobit rezistenci na používané léčivo. Proto léčení prová­díme důsledně dle přiloženého návodu a pokynů veterinářů.

Jakmile nastanou chladné dny, za­bezpečíme dolní česno proti vnikání hlodavců snížením jeho výšky nebo vlo­žením pásku mateří mřížky. Horní ote­vřené očko zabezpečíme před zimními návštěvami sýkorek. Stačí zavěšený kousek plechu nebo destičky z plas­tické hmoty z víka. Provedeme to tak, aby včely mohly vyletovat a sýkorky ne­mohly k otvoru, resp. jej neviděly.

Dušičkový chomáč: naše včelí obydlí nepřirovnávejte ke svému lidskému!

V měsíci listopadu již nastává sku­tečně dlouhá doba relativního klidu ve včelstvu. Je to však jen zdánlivý klid. Včelstvo ani v této době není nečinné, jak si mnohdy myslí laik. Na včelnici probíhá poslední doléčení varroázy. Po jeho skončení je do podmetu opět vložena očištěná podložka, pro zimní odběr měli k diagnostice účinnosti provedeného  léčení.

V podzimních a předjarních bezle­tových dnech máme možnost obnovit konzervaci tenkostěnných úlů lazurovacími laky. Učiníme tak vždy jednou za 2–3 roky. Ekologické včelaření si přitom  žádá výhradně ekologické nátěrové hmoty! Včelám se nic nestane a lak do druhého dne zaschne.

Včelstva nyní potřebují až do jarního rozkvětu třešní klid. Obzvláště v zim­ních měsících dochází včelař pravidelně ke včelám (stačí jednou za 14 dní) a přesvědčuje se o tomto klidu. Již nyní odstraní případné větvičky stromů a keřů, které by za větru mohly tento klid trvale rušit. Dohlédne na sýkorky, hlodavce a jinou zvěř, či ptáky a učiní nápravu. Spokojené bzučení v úlu mu signalizuje, že je vše v pořádku.

JEDINEC NEPŘEŽIJE

Jestliže včelstvo během roku využívá také teplo z vnějšku – teplý vzduch a sluneční záření, tak s poklesem vněj­ších teplot tato pomoc zmizí. Na rozdíl od teplokrevných živočichů, samotná včela při poklesu teploty pod 7 °C ztuhne a umírá. V zimním společenství využívají včely tzv. „sociální teplokrev­nosti“ a dokáží teplotu regulovat jak směrem nahoru, tak i dolů a přizpůso­bit ji svým požadavkům. Jen tak mohou včely ve větším počtu přežít chladna, zatímco jednotlivé včely rychle umírají.

Včely vlastní vysoce vyvinutou schopnost vjemu teploty v rozsahu desetiny stupně. Smyslové orgány vní­mání teploty jsou v tykadlech. Včelstvo v nástavkovém úlu se proti smrtícímu chladu uzavírá do zimního hroznu, kde uchovává minimální teplotu pro přežití matky a v předjaří pak teplotu pro výchovu prvního plodu.

ZIMNÍ CHOMÁČ – DOKONALÁ IZOLACE

Změny tvaru a hustoty zimního hroznu mění také jeho izolační vlast­nosti a zmenšují tak tepelné ztráty. Natěsnání včel a naježení jejich těles­ných ochlupení v plášti hroznu způ­sobuje uzavření vzduchových mezer a vzniká velmi účinná izolační vrstva asi 2–7 cm silná (dle síly včelstva). Také rozdělení zimního hroznu mezi plásty redukuje tepelné ztráty. Včely jsou takto uspořádány mezi plásty ve vrst­vách, přičemž pouze málo včel na okraji je vystaveno chladnému vzduchu okolí. Ostatní včely zalézají do prázdných bu­něk plástů, resp. jsou v plástových ulič­kách chráněny včelami, které vytvářejí plášť. Takto vzniká pouze velmi malá povrchová plocha hroznu a tepelné ztráty konvekcí a zářením jsou mini­mální.

Velký zimní hrozen má těsnější a sil-nější izolační vrstvu a menší hodnotu vedení tepla než malý. Nejdůležitějším zdrojem tepla jsou dospělé včely, které činností svých letových svalů vyrábějí teplo a toto odevzdávají svému okolí. Energii k výrobě tepla získávají kon­zumací glycidových zásob. K uchování tepla zimního společenství přispívají i vzduchem naplněné buňky na okra­jích plástů, tzv. izolační zóna. Tato, dle Southwicka (1988) redukuje „náklady na topení“ až o 20 %.

ŠEST TÝDNŮ BEZ PŘÍJMU POTRAVY!

S tvorbou zimního hroznu a výrobou tepla začínají včelstva již při teplotách pod 15 °C. S dále klesající teplotou stává se zimní hrozen stále těsnější a jeho plocha povrchu, přes kterou je pasivně vyzařováno teplo, se zmenšuje. Pasivní ztráty jsou velice ovlivněny ve­likostí hroznu a tím počtem zazimova­ných včel. V praxi to znamená, že velká včelstva mají menší potřebu topení než malá včelstva, což se projeví také v rela­tivně menší spotřebě potravy na jednu včelu. Včela ve vnitřním hroznu, s pl­ným medným váčkem, může vydržet až 16 dní bez příjmu potravy. V chladné okrajové zóně, vzhledem k její nepatrné životní aktivitě až třikrát tak dlouho. To je přibližně jeden a půl měsíce „zimního klidu“, než ji hlad, nikoliv zima, donutí vtlačit se do teplého hroznu a přene­chat studenou okrajovou zónu jiným včelám (Farrar 1952).

VČELY V ÚLU NETOPÍ

Čím větší je průměr zimního hroznu, o to více může být udržován chlad­nější povrch. Včelstvo nevytápí svůj úl (výzkum Ministerstva zemědělství USA, 1932). Malé oplozovací včelstvíčko nemá proto žádné šance k přežití zimy ani v dobře izolovaných úlcích, protože jednoduše nemůže vytvořit žádný do­stačující izolační obal a průběžně vyzařuje příliš tepla. Pro dobré přezimo­vání je tedy v prvé řadě důležitá velikost zimního hroznu – alespoň pět tisíc včel (Liebig 1997) a kvalita zimních, dlouho-věkých včel, jejichž předpoklad se tvoří již od konce července.

Teploty uvnitř hroznu se v zimě po­hybují kolem 20 °C. Podle Bretschka (1985) dochází v průběhu zimování k tzv. tepelným skokům. V intervalu asi 22 hodin dochází během krátkého času k značnému vzestupu teploty, po určitou dobu. Během tohoto tep­lotního zvýšení mohou včely přenést svoje zásoby a dokonce změnit plástové uličky. Čím níže klesá venkovní teplota, tím častěji se vyskytují teplotní skoky. Rovněž během pročišťovacího proletu byl zaznamenán dlouho trvající vzestup teploty. K tomu dochází i při kaž­dém mechanickém rušení.

Z častého rušení a pro­letů v zimě mohou vznik­nout včelstvu těžké zdra­votní následky. Také jižní svahy, s teplým mikrokli­matem, jsou špatné k přezi­mování včel. Velmi chladná místa přinášejí stejné pro­blémy.

PŘEDČASNÉ ZIMNÍ PLODOVÁNÍ JEN MRHÁ ZÁSOBAMI

Vznikne-li v průběhu zimo­vání nadprůměrně vysoká teplota v jádře hroznu, může dojít k předčasnému plodování také uprostřed zimy. Jestliže pak včelstvo nemůže zakladené plochy dostatečně vyhřívat, bude plod včelami opět odstraněn. Zbytečně promarněná krmná kašička bude pak chybět v před­jarním rozvoji. Silná a stanovišti přizpů­sobená včelstva mohou lépe kontrolovat teplotu než slabá a nepřizpůsobená včelstva, což má také vliv na jejich zdra­votní stav.

Zde se nabízí otázka, zda člověk svým přirovnáváním včelího úlu k lid­skému obydlí v dobrém úmyslu spíše včelám neškodil. Každá izolace včel od přírodního prostředí a také malá česna snižují přirozenou orientační schopnost včel na stav počasí, kterému musí přizpůsobit svoji aktivitu.